Už v tom nechci lítat

Je to trošku úlet...Když už začnu psát příspěvek do deníku, většinou je to proto, že něco přestávám chápat. Že mi něco uletělo. Momentálně je to skutečnost, proč si už několik let stěžuju na nedostatek, a to tak dlouho, až to zakřiknu a mám přebytek...a to přebytek tak nevhodného ražení, že to už je skoro zase nedostatek. Nedostatek nápadů, jak se toho přebytku zbavit a dostat se do normálu. A nemuset si moc vyčítat svoje počínání. A nelítat v tom. Nebo je to snad něco normálního, podvádět nemocného? No neberte to tak doslova, ono když vás ten nemocný nechce, tak to vlastně nic neznamená, jenom mi to přijde trochu ulítlý. A hloupý. Možná hlavně vůči mě. A taky proto, že se děsim (a zároveň to hrozně chci), že nemocný se uzdraví a uzdraví se mu i chorý mozek, přiletí a bude chtít něco napravit. Co potom budu dělat? Ono je víceméně jasný, co, ale cítit se budu ještě hůř než teď:-)
Je to složitý. Ze všeho nejradši bych si sebrala svých pár švestek (nebo ani to ne) a někam odletěla...


Mimochodem...krásné slovo:-)