Už nevím, co mám psát, abych něco nezakřikla

Já jsem myslela, že zaklepání na dřevo (popřípadě hlavu, nebo o prsten, jako naše profesorka na ZSV...) bohatě stačí... Ale jak tak koukám, tak cokoliv, z čeho jsem nadšená a někde to vytroubim, se velice záhy začne otáčet jako korouhvička. Asi to tak má bejt, že vám někdo dá kopačky, někdo odletí, to je prostě tak. Ale měli by si to nejdřív pořádně rozmyslet. Protože kdo ví, kdy je zase vítr přivane zpátky, ta blbá korouhvička se otočí a třeba se už otočí pozdě. Ale v některých případech bych ráda podotkla, že pozdě není nikdy a že kdyby někdo ráčil vzít to na vědomí, bylo by to fajn.

-----------------------------------------------
Poznámka pod čarou: Tohle asi nikdo nepochopil, já se nedivím, taky to nechápu, jen jsem měla nějakou potřebu tady tuto filosofickou úvahu o životní cestě člověka zveřejnit, aby si to aspoň někdo třeba přečetl:-))