Polovičatá...

Je děsivé vedro a já pozoruju jednoho ptáka, kterého ještě neomrzelo kroužit okolo slunce. Přemýšlím o volnosti, svobodě a myšlenkách, co mi zdemoloval čas. Na očích mega brýle, které mi poskytují větší prostor na sebevědomí. Jsem obětí modních výstřelků, které pomáhají mi znatelně zakrýt i ty nejmenší vady, v mém případě malilinkaté oči. Nikdy jsem se ale necítila moc zamindrákovaná...to jen ty brýle...chápete?

Pták pořád krouží, další vytrvalec, další ...
Doznívají ke mně zvuky ulice a silnice. Zní to jako hudba, něco jako jazz, překvapivý a svižný...s nádechem tónů něžnosti...to jak zvuk klouže vzduchem až sem na střechu...nahoru na střechu domu, kde jsem vyrostla. Jsem blízko nebi...říkám si pokaždé a i když vím, že to není pravda, trochu mě to tu uklidní a já konečně dýchám v tempu nebesky klidném...
Ležím na zádech a fouká trochu vítr. Všechno cítím pětkrát, šestkrát, stokrát víc než na zemi, na chodníku...na tamté ulici. I to jedovatě zelený jablko chutná jinak než jako svačina ve škole, v lavici vedle mé panenkovsky krásné sousedky (pořád nemám mindráky). Vychutnávám si každý zvuk...každý pocit jakoby porcházel až do špiček prstů na nohách. Cítím se polovičatě. Protože momentálně vlastně ani moc neexistuju. Koho to už nějak trápí?

Nikdo mě teď nevidí, neslyší, necítí...užívám si to. Pohled do nebe a budoucnost v každé další minutě? Čas se zastavil a já ho polykám jako to jablko. Jedovatě zelené jablko, co chutná po létě, po vzpomínkách, které jsou další ze série těch volných, svobodomyslných...co lítají taky kolem toho slunce, co mám nad hlavou.

Nehledám pointu, po dlouhé době vidím budoucnost na okraji střechy a nezkoumám sama sebe. Cítím se trochu jako dítě. Naposledy jsem o tom mluvila s tebou a ty jsi o tom mluvil tak, že jsem se ti rozplakala na rameni.( Pamatuju si ten pohled, miluješ mě takovou, miluješ mě, když pláču, miluješ mě stejně tak jako já tebe, když se směješ bez příčiny. Takový je svět. Nelžem si. ) (Nikoho nemiluju.)

Ležím, dýchám, závidím ptákům a to jedovatě zelený jabko je mojí pointou. Pointou, ze které se každou chvíli stane ohryzek, který odhodím na zem, na tu ulici pode mnou.

Jsem totiž ráda, že ještě žiju...