Autobus

Jedu ranním autobusem.
Sedím vedle kluka, co jede zřejmě na zkoušku
- černý oblek kravata, hezký kluk.
kolem sedí … asi holky, nevím. Já to už dneska nepoznám.
Scvrkly se do symbolu člověka s dírou mezi nohama.
A muži jsou jen skoby, na které se tyhle holky věší zavzdychat.
Autobus nespěchá, tlačí se městem jako střevem,
dýcháme. Na krk si dýcháme, na okna dýcháme, mlžíme,
třeme se koleny o obnažená zpocená stehna cizích lidí,
nemoci se šíří, přeskakují z jednoho na druhého,
dětem se točí hlava, neví ani, kde jsou, zda mají
vystoupit, jet dál, prostoupit duší kolektivu tohoto vozu.
Starý pán vleče své hříchy, temné z temných dob,
dob, která idealizuje vnoučatům – vleče své hříchy
ze dveří a dál až ke své jámě na hřbitov.
Na obzor leze něco jako zářící pomeranč.
Snad je to konečně jaderný hřib, na který všichni
čekáme už kolik generací! Á tak zas nic. Zatraceně.