Však budu míti duši lásce otevřenou;

Vzrušení
Za modrých večerů vyjdu si po pěšině,
lechtán obilím, brouzdat se svěží trávou
a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině
bude mi kroužiti nad rozcuchanou hlavou

Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic.
Však budu míti duši lásce otevřenou;
jak cikán půjdu dlouho, rovně podél hranic,
V nesmírné Přírodě – šťasten s ní jako s ženou.

Hudba Igor Orozovič
Text Arthur Rimbaud / překlad Vítězslav Nezval

Rimbaud je jeden z oblíbených básníků mého chotě ...

Kdysi jsem měla blog a tam jsem měla výčet mých nejoblíbenějších věci z tvorby svého muže - nuže tady bych si chtěla připomenout tyhle 3:

https://www.libres.cz/dilo/129587-nevim-vlastne-vubec-nic-o-budd
hovi/
https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=2157-nevim-vlastne-vubec-
nic-o-buddhovi

Nevím vlastně vůbec nic o Buddhovi
Zato s Ježíšem jsme spávali na seně
Opilí laciným vínem
A s nohama bolavýma
Se spoustou puchýřů
To já jsem ho tenkrát práskl
Chtěl to
Říkal
Víš radši bych tady s vámi dál pil
Ale mám ještě nějakou práci

Jsem rád že se vrátil
I když s ním už pak nikdy nebyla taková sranda
Ale o Buddhovi
O Buddhovi vlastně nevím vůbec nic


https://www.libres.cz/dilo/129999-v-protismeru/
https://www.psanci.cz/tema_dilo.php?kus_id=107-v-protismeru

Už od mala co se mnou bylo srandy
Když pásky nosily se já jsem nosil kšandy
Když kšandy byly v módě já byl u opasků
Ostatní souložili a já hledal lásku

Když všichni za koryty plnili si nácky
Na Rychtě trávil jsem čas u dvanáctky
Všichni si připadali děsně užiteční
Já básničky psal pro půvabné slečny

U všech jsem sklízel vždycky jenom posměch
Že dělám věci z kterých nemám prospěch
A tak svůj život trávím v protisměru
Však mám to na háku
Prostě na to...

https://www.libres.cz/dilo/130911-jestli-chces/
https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=1897-jestli-chces

Jestli chceš řekni otočím své oči k tvým
A pak tě ještě naposledy políbím
Rozejdeme se jak dva bojovníci
Jimž válka právě skončila a nevědí co říci
A proto mlčíme tak jako mlčí kopce

Když jsem byl v Paříži má první cesta vedla k Eiffelovce
A tak jsem stoupal vzhůru na babylonskou věž
Co různých jazyků tu cestou zaslechneš
To odpoledne slunci místo uvolnily mraky
U nohou ležely mi tvoje bulváry a parky
I s jejich kavárnami u nichž jako na divadle chodec dostane svou roli
Když kráčí k Vítěznému oblouku po Elysejských polích
V nedělním odpoledni zalidní se parky děti hrají si
Rodiče piknik v trávě udělají si
Milenci vedle sebe leží dívají se vzhůru
Do korun stromů do nebe a až tam do azuru
Sobě a nebi jsou v té chvíli blíž
Zdá se že stane se vše nač jen pomyslíš
Pak na nábřeží sledoval jsem parníčky jak plují po Seině
Ach něsto vzdálené a cizí tajemné
Já nikdy nepoznám tvé všechny barvy odstíny a chutě
A ve vzpomínkách navždy naleznu tě
Jak krásnou ženu oděnou do květů
Jež právě osvobodila se ze zimního korzetu
Malíře z Mont Martru a tanečnice z Piccadily
A živé sochy jež mne okouzlily

A navštívil jsem ještě spoustu dalších měst
Antverpy Londýn Berlín Vídeň Düsseldorf i Budapešť
V Londýně bydlel jsem v Hyde Parku na metro jsem chodil na Notting Hill
Ze City úředníky jsem si oblíbil
Svačili na schodech či na lavičce v parku
S buřinkou aktovkou a deštníkem vždy v dokonalém saku
Ind v stejném saku lišil se jen turbanem
Ulicí kráčel stejnou trasou každý den
A odpoledne klábosili před hospodou tihle úředníci
Stáli a popíjeli pivo přímo na ulici
Pak v Amsterdamu v uličkách kam slušný člověk nevkročí jsem chodil
Snad proto tudy davy celý večer proudí
Za okny polonahé dívky ke hříchu tě vábí
A z coffee shopů šíří se pach vypálené trávy
Mohutný černoch na mostě mi kokain nabízel
A já si radši prohlížel dál křivky dívčích těl

A v Düsseldorfu usedl jsem na nábřeží vedle tekl Rýn
Do ruda zabarvený sluncem zapadajícím
Úplně stejně za rok na to v Antverpách jsem seděl
Stejné tam bylo slunce lodě pocity jen řeka měla jméno Shelde
Spěchal jsem každý večer pro svůj západ slunce na nábřeží
Pak jsem si vždycky zašel někam na večeři
Tu poslední jsem platil v českých korunách
V steak-housu argentinském v belgických Antverpách
A já si říkal: Hele globalizace
Měna jak měna ztrácejí se hranice
A cestou domů autobusem - vzpomínáš si vezl jsem ti pivo -
Na parkovišti v noci pod hvězdami cítil jsem jak do mě proudí život
Každičkým pórem každou končetinou
Splynul jsem s oblohou a přírodou s níž ve svém konci všichni splynou
Ale já věděl že to není konec ale ani nový začátek
Jen pocit že zas žiju že se vracím nazpátek

Nedávno kopal jsem si s míčem s malým chlapcem
V Seči jsem právě čekal na autobus na zastávce
Nevím jak jmenoval se už ho nikdy neuvidím
Tak jako pěkné dívky které denně na ulici míjím
Jdou jako krásné lodě kroutící se v bocích
Ty jejich úsměvy mi nepatří jsem jenom kolemjdoucí
Denně se potkáváme jako karavany které do oázy spějí
A možná míjíme ty které bychom poznat měli
Tam někde v davu skrývá se ta dosud bezejmenná
Kterou jsem ještě nepotkal a říkejme jí... třeba žena
A kterou nepotkám už zdá se
Mezitím jiná do života mého zapletla se

Když letos v létě poprvé jsem Polsko navštívil
V Krakově ve Vroclavi v Katovicích jsem byl
Krakov mi připomínal Paříž v jistém směru
Kráčel jsem jeho ulicemi v podvečeru
Za křiku rorýsů jenž mám rád kolem stánků s preclíky a sýry
Kolem zdi kterou v obrazárnu přeměnili
Nejvíc mne zaujala krásná dívka na obraze venku na zápraží
A potom živé sochy jež mi také připomněly Paříž
Byl zábavný ten šašek v paměti ho vidím jak tam na trůnu či křesle sedí
S úsměvem žlutých zubů prsty hbitými a jinak celý v barvě mědi
Kluk v parku na kytaru polskou píseň hrál
Kterou nás učil spolužák a já k ní kdysi český textík psal
Je to tak dávno mnohem déle než bych chtěl
Na to jsem vzpomínal když na rynku jsem večeřel
Prý se teď právě opravuje jak mi psala Moly...

A my dva mlčíme tak jako mlčí hory
Jestli chceš řekni otočím své oči k tvým
A pak tě ještě naposledy políbím
Rozejdeme se jak dva bojovníci
Jimž válka právě skončila a nevědí co říci