|
|
Můj dech šumí jako moře.
Látka jej odráží a vrací zpět.
Motá se mi z toho hlava.
Letos nejspíš slané vlny neokusím.
Tak ať, příjmu ten trest.
Větrné víry pohazují listím.
Na prázdných ulicích předvádí své tance.
Osamělé budovy nechtějí svědky,
nejsem tu vítaný host.
Supermarket jako muzeum.
Zboží prohlížím, ale nepotřebuji.
Vozíčkáři pomáhám nabrat ovoce.
Kývne a odjede.
Je pryč, stejně jako moje minutová užitečnost.
Kéž bych mohla přijmout hříchy světa.
Rozdýchala bych je pod vlastní rouškou.
Pak by mé moře navždy utichlo
a svět by byl volný.
Látka jej odráží a vrací zpět.
Motá se mi z toho hlava.
Letos nejspíš slané vlny neokusím.
Tak ať, příjmu ten trest.
Větrné víry pohazují listím.
Na prázdných ulicích předvádí své tance.
Osamělé budovy nechtějí svědky,
nejsem tu vítaný host.
Supermarket jako muzeum.
Zboží prohlížím, ale nepotřebuji.
Vozíčkáři pomáhám nabrat ovoce.
Kývne a odjede.
Je pryč, stejně jako moje minutová užitečnost.
Kéž bych mohla přijmout hříchy světa.
Rozdýchala bych je pod vlastní rouškou.
Pak by mé moře navždy utichlo
a svět by byl volný.
25.03.2020 14:38
Nevím, co se ti nezdá. Mně to teď třeba ohromně pomůže - vyrážíme do muzea pro potravu těla. Zatím ji ještě občas potřebujeme...
23.03.2020 20:57
slavek, děkuji. Popravdě se mi na tom přednesu pořád něco nepozdává, tak jsem to dala jen do zápisků :) Jako stín mých včerejších myšlenek :)
23.03.2020 17:39
Mám přesně takové pocity, když teď jdu nakupovat. Tys je ovšem dokázala popsat. Smutně, ale krásně. Díky.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.