psodravci

v útrobách mi praskalo na tisíc vinných skleniček,
kusy jsem ze sebe kašlala ven, zvracela je společně s krví,
střípky ne a ne pustit se mého hrtanu

ani ten psík béžový se nepustil,
zuby ostré, zrovna jak ze sklenice vytržené,
a já ho pomalu jednou rukou rdousila v bolestivé křeči nás obou

kůže mu začala slézat ze svalů, žilnatých, barevných a zaleptaných rudou tekutinou

v takovém utrpení se psíkova hlava oddělila od těla
a já ji svírala dál, tlamička povolila,
zděšena hrůzou mého krutého trestu

ani jeden jsme za to nemohl