Starý známý

Dneska jsem zastavil v Moravským Krumlově u Albertu, abych si koupil v tom vedru nějakou limonádu. Nic se nedělo, jel jsem na úřad, nebo prostě do prdele, to je jedno. Lezl jsem z obchodu a ve dveřích jsem ho uviděl. Svůj starej baret z armády. Takových jsou miliony, úplně obyčejnej bigošskej, světle zelenej baret s podpraporčickou hvězdou - ta hodnost už dneska neexistuje, ale byl fakt můj. To poznáte, každej člověk nosí baret jinak, je jinak natvarovanej, nosí ho jinak i v kapse od kalhot, takže je jinak pomačkanej od skládání. Je jinak ošoupanej, má jinak píchlej odznak. Prostě to poznáte, tak jako jsem poznal já ten svůj. Kdysi ho chtěl otec pro syna svý mařky. Fakt jsem mu ho nechtěl dát, byl to kurva kus mýho života, vzpomínky, pot, pláč, smrděl olejem na kvéry a tak, ale po chvilce přemýšlení jsem si tehdy řekl, že jde o hovno, na špacír v tom chodit nebudu a když mu to pomůže k dobrýmu lizu a bude šťastnej, tak ho obětuju. A teď jsem ho potkal ve dveřích obchoďáku. Ne na hlavě syna otcovy mařky, ale na hlavě mařky syna otcovy mařky. Asi. Nikdy jsem ho ani ji neviděl. Dřív lehával rozkydlej na mojí hlavě a prožívali jsme spolu ty největší sračky, a teď ležel na hlavě rozkydlý puberťačky, ve který není nic jinýho než sračky. Tak jsem vypil limonádu a jel na tenzkurvenej úřad... asi se už neuvidíme.