Četl jsem pár textů Toma Cortése a narazil jsem kdesi na tenhle svůj starý hříšek...
 22.08.2015
 2
 1161(6)
Dívám se tiše na nebe
a duše má opět sní,
když vzpomenu si na tebe,
tak smutkem to zavání...

Hvězdičky hledí s účastí,
měsíc stříbřitě hladí,
myslím na krásné bláznovství,
kdy měli jsme se rádi...

Co bylo, už je prchlým snem,
vzpomínkou alba hodnou,
rozmlouvám tiše s měsícem
a bloudím zemí rodnou...

Je to vlastně jen monolog,
(ten bledý kotouč mlčí!),
zamyšlen hledím na potok,
v srdci mám touhu vlčí

zvednout svou hlavu nahoru
a za úplňku výti
svou píseň promarněných snů,
co bere mi chuť k žití...

Ale že také básník jsem,
já veršů pár jsem vložil,
ukrývám touhu v srdci svém,
co k nohám bych Ti složil,

kdyby šlo nazpět vrátit čas,
jinak vše mohlo býti,
mohli bychom být šťastni zas
chyceni v světla síti...

Ale nic nelze vrátit zpět,
kupředu jen třeba jít,
i když mne dosti mrzí svět,
já povinnost přec mám žít!
 06.09.2015 01:27
korálek:
Smutný pes na ouplněk vyje,
poeta jiný zvyk má zas,
do veršů jen svůj smutek skryje,
když v srdci vládne krutý mráz!
:-)
 01.09.2015 20:40
hezká - smutná - jako bych se v tom příběhu viděla :-D jen mi to nikdo nenapíše...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.