Čelem vzad

Jako dítě jsem trpěl nespavostí. Nedařilo se mi usínat. Trvalo celé hodiny, než se podařilo mě uspat.

Tento problém časem vymizel. Od té doby, co dojíždím, už usínám v podstatě hned jak si lehnu. Má to ale své ALE...

Jsou dny, kdy se usnout nedaří. Kdy se hlavou prohánějí koně myšlenek černých a karcinogenních jako saze.

Jeden takový den (nebo spíš noc) nastala i na srazu v Nových Dvorech. Navštívila mě tetička deprese a začala mi našeptávat: „Dovolená skončí. Všechno bude jako dřív.... Čekají je tě jen šedý nekonečný všední dny, bez naděje, že to kdy bude lepší... To, že umíš psát ti k ničemu není... Nikoho {to} nezajímá(š)... Kdo stroji přísahal, má umřít u stroje... “ Nemohl jsem spát. Převaloval jsem. Hodiny na kostele za oknem odbíjely hodinu za hodinou.

Asi se mi vymstila má tvorba. Na srazu jsem četl Osmou stopu - povídku, která začíná tím, že hlavní hrdinka nemůže usnout.

Popravdě, připadal jsem si tu noc ve Dvorech jako v dnešní písničce:

Ještě si lehnu
na levý bok
ještě si lehnu
na pravý bok

Z boku pak na záda
a ze zad na břicho

Na břiše s hlavou
na chvíli vpravo
na břiše s hlavou
na chvíli vlevo

Z břicha teď napravo
a zprava pak nalevo
a zleva doleva
takže zas na břiše

Z břicha pak čelem vzad
na chvíli na záda
na zádech s hlavou teď
zkusím to doprava
a zprava doleva
ze strany na stranu
kde jsem teď nevím fakt
přes to tak zůstanu

{hudba: B. Svoboda, text: T. Hampel}

Jaký geniální text! Jaká úžasná hudba! Máloco vystihuje lépe naléhavost toho, když se vám nedaří a nedaří usnout.

* * *

Jak to nakonec dopadlo? Asi po třech hodinách jsem usnul.

Ale to není to zajímavé. Zajímavé na tom je to, že mi následné události prakticky vyvrátily moje deprese. Minimálně jsem zjistil, že mé psaní k něčemu je a že život nemusí být nutně jen šedý, ale třeba černo-bílý s občasným nádechem do růžova.

Dobrou noc!