Dálnice myšlenek VI.

Člověk občas potřebuje vypadnou ... A tak jde, kam ho nohy vedou ... a většinou dojde někam, kde to má rád. Park, rozlehlé pole nebo prostě jen nejvyšší místo ve městě. Přeleze plot, sedne si a pořádně se nadechne. A pak si uvědomí, že může být i hůř ...

Po tváři ti stékají slzy a ty se ptáš sama sebe, proč je život jedna velká bublina? Stejně kulatá, jako tvé slzy ... a tak stejně křehká. Jedna slza ti dopadne na ret a najednou si uvědomíš, že slzy jsou slané. Že to vlastně nejsou jen obyčejné slzy ... jsou tvé ... a nikdo ti je nevezme. Stejně jako ta bublina, ve které žiješ a čekáš, až tě někdo osvobodí. Sedíš tam a přemýšlíš, proč tvůj život nemůže být jiný. Nemůže. Prostě ne. Nemá cenu přemýšlet nad tím "proč" ... odpověď ti (bohužel) nikdy nikdo nedá. A tak ti zbývá jen přijít na to, jak udělat, aby tvůj život byl hezčí.

O někoho jsi přišla. Byla to láska, se kterou tvá bublina dostala krásný červený nádech. A teď? Obklopuje tě šedá. Barva, která ti na radosti opravdu mnoho nepřidá. A najednou přemýšlíš, proč sakra vlastně žiješ ...

A najednou to uvidíš ... zahlédneš krásný červený balónek. A když se podíváš níž, vidíš, že na konci jeho provázku je malinký človíček. A najednou ti to dojde ... Nejsi sama. Sedíš v jedné z milionu bublin a na konci provázku je někdo, kdo tě drží. Někdo, pro koho je tvá bublina vším, ať už je zrovna červená ... nebo šedá. Možná jednou poletíš ... možná jednou poznáš, že pokud je bublina šedá, i svět okolo se zbarví do šeda. A poznáš, že kolem tebe je spousta balónků ... a každý má svou barvu ... i když to možná nevidíš. A pak, jednou ... se tvá bublina spojí s jinou ... a svět bude zase červený ...