Zrazená

Můj život-pustina, možná poušť...
Vítr zve mou duši a zlo dnešního světa je jako jed kolující v mých žilách, který mě spaluje zaživa, ale ostatní to asi nepochopí. Jsem součástí přírody a ona mnou. Člověk, který přírodu bere jako samozřejmost nebo jako hračku... Nemám pro to slov...

Věřila jsem mu. Neznám ho příliš dlouho, ale už jsem si ho oblíbila i přes všechno ostatní. Umělec. Člověk s duší z balicího papíru, se sny a ambicemi, které se bál odhalit. Možná že jsem se do něho zamilovala, ale teď už je to jedno.
Přiznávám, že i nadále budu věrná jeho básním. Jen jemu už asi ne. Zradil. Možná že ano. Podle jiných slov zradil, ale sám mlčí. Soucit není potřeba. Se mnou ne.
Ani není proč ztrácet slova kvůli mě. Ukrývám se ve stínech, abych mohla pokračovat.

Srdce mám rozervané na miliony kousíčků a přesto má láska neutrpěla.

Už nemůžu bojovat. Zase není za co. Ten, pro koho jsem skládala sloky, četla ty jeho a byla mu nejvěrnější fanynkou... Zradil... Už to tak vypadá a mě z ruky padají předměty vstříc k zemi... Všechno by bylo jinak...

Mé myšlenky jsou chaotické, hlava mě třeští a vlastní myšlenky zabíjejí... Asi nikdo nepochopil, jak může být snadné mi ublížit...

Připadám si jako omámená, svět se točí jako kolovrat, nezpomaluje ani když ho prosím...

Srdce rozervané na biliardu kousíčků, ale má láska přesto neutrpěla. Trpím jen já...

Toliko probrečených nocí, znovu a znovu...

Už pomalu začínám ztrácet nitě myšlenek. Celá hoří a přesto je mi zima. Nejsem si jistá, že zítra vstanu, že přijde další den. A beztak bude stejný jako ostatní... Temný a chmurný...

Teď už nežádám odpuštění. Pouze smrt. Ne smrt z milosti, ale chci cítit tu bolest, krev která mě opouští jako všechny naděje. Ale ještě ne. Je příliš brzy.... Ještě by po mě nic nezbylo...