Výkřik..

kůže má k hebkosti dál než rozpraskaná zem a oči trochu neví, co vlastně vidí... spát by se dalo, kdyby nepadaly všude kolem těžký kovadliny, který zpívaj - "bylo hůř a nebude fajn" ... doprovodem jsou jim střepiny kdovíodkud... možná se našly v tuberkulózním sanatoriu a tak se naučily lhát, že na život se neumírá...



na polévkový lžíci plavou vzdušný zámky (a kolik že jich bylo?? Dva?? Milión??)... nikdo se nezná hůř než já... věřte mi, že vodovodní kohoutek zpívá čistějším tónem než mý svědomí... listuju aperitivem života... nikde ani stopa po lidskosti .. nebo snad dokonce... odevzdání?? Dost daleko je ke stmívání, ale tma je všude, kam zavřeš dveře od pokoje... když zhasneš kopretinu a roztočíš svý vlasy... když se usměješ a pod krkem chytíš podskříňový pavouky...



Nemám, nemám, nemám... nemám ponětí, kolik kroků dělí propast od bludiště... netuším kolik směrů se ocitá v mý hlavě a proklínám to věčný nezhasínání... je mi jedno kolik tónů odnese klopýtání po klaviatuře (věčně němý)...