|
je tady další probrečená noc, teda spíš čas před probuzení, zase se mi to vrátilo- sen, kde figuruje ona, ta která mi měla být životní oporou a místo toho se kvůli ní budím s mokrýma očima
 04.10.2012 0 666(1) |
Ach jo, to zase byla noc...
naposled jsem tuhle situaci zažila někdy v prvním čtvrtletí tohoto roku. Kdybych si nepřečetla tady, co to tenkrát bylo, už bych si nevzpomněla. Je to asi tím, že jsem o tom hodně mluvila s jednou kamarádkou a moc mi to pomohlo. Vlastně mi to pomohlo až tak, že jsem to dokázala pustit z hlavy.
Ale dneska zase... zase jsem se vzbudila s mokrýma očima a naprosto vystresovaná, srdce bušilo jak zvon a já se uklidňovala, že je všechno v pořádku, že to byl zase JENOM sen.
... pamatuju si starý podkrovní dům, který jsem nikdy neviděla. Byla zima, všude sníh, ten dům neměl okna. Vypadal spíš jak pozůstatek nějakého domu ze kterého zbylo jen to podkroví...
Pamatuju si 3 postele, ve 2 spali nějací lidé... nevím kdo to byl... najednou k domu přijelo auto, já jsem ze sebe sundala těžkou černou bundu, lehla jsem do postele a schovala ji k sobě... Někdo přišel, díval se na nás a pak zase odešel. Od jednoho z těch dvou lidí, jsem dostala klíč... klíč, který nevypadal uplně obyčejně. Byl maličký a měl na sobě ornamenty. Ten člověk mi řekl, že díky tomu klíči najdu klid a bezpečí, ale nefunguje, pokud v to nebudu 100% věřit... najednou jsem se ocitla s oním klíčem na uplně jiném místě. Byla jsem v rohu nějaké chodby, podemnou bylo schodiště, po levé ruce stěna s oknem, předemnou ona tajemná místnost od které jsem měla onen klíč. Za oknem byla ona a hlídala mě, já jsem se nutně potřebovala dostat k té místnosti která byla předemnou, ale nešlo to, čekala jsem až se třeba otočí. Ten okamžik zanedlouho nastal a já jsem jí frnkla... začala jsem zmatkovat, klíč rvala do klíčové dírky a nešlo to odemknout, já prosila a žadonila a najednou se ty dveře otevřely. Skočila jsem dovnitř, sotva stihla zavřít a slyšela jsem, že ona zjistila, že nejsem tam kde mám být. Já jsem strašně rychle zamkla ony dveře a choulila se v oné malinké, temné místnůstce, kde nebylo ani okno. Dveře byly zamčené a ona s něma začala lomcovat. Já jsem v dlaních zahřívala onen klíček a prosila, žadonila ať toho nechá, přála jsem si ať jsem na jiném místě hlavně ne tam, v nebezpečí. Tentokrát to nešlo... Podařilo se jí vyrvat dveře, a za nohu mě vytáhla ven. Řvala na mě, bila mě, já jsem brečela jak želva a v tom jsem se probudila... fuj
Díky všem co to dočetli až do konce
naposled jsem tuhle situaci zažila někdy v prvním čtvrtletí tohoto roku. Kdybych si nepřečetla tady, co to tenkrát bylo, už bych si nevzpomněla. Je to asi tím, že jsem o tom hodně mluvila s jednou kamarádkou a moc mi to pomohlo. Vlastně mi to pomohlo až tak, že jsem to dokázala pustit z hlavy.
Ale dneska zase... zase jsem se vzbudila s mokrýma očima a naprosto vystresovaná, srdce bušilo jak zvon a já se uklidňovala, že je všechno v pořádku, že to byl zase JENOM sen.
... pamatuju si starý podkrovní dům, který jsem nikdy neviděla. Byla zima, všude sníh, ten dům neměl okna. Vypadal spíš jak pozůstatek nějakého domu ze kterého zbylo jen to podkroví...
Pamatuju si 3 postele, ve 2 spali nějací lidé... nevím kdo to byl... najednou k domu přijelo auto, já jsem ze sebe sundala těžkou černou bundu, lehla jsem do postele a schovala ji k sobě... Někdo přišel, díval se na nás a pak zase odešel. Od jednoho z těch dvou lidí, jsem dostala klíč... klíč, který nevypadal uplně obyčejně. Byl maličký a měl na sobě ornamenty. Ten člověk mi řekl, že díky tomu klíči najdu klid a bezpečí, ale nefunguje, pokud v to nebudu 100% věřit... najednou jsem se ocitla s oním klíčem na uplně jiném místě. Byla jsem v rohu nějaké chodby, podemnou bylo schodiště, po levé ruce stěna s oknem, předemnou ona tajemná místnost od které jsem měla onen klíč. Za oknem byla ona a hlídala mě, já jsem se nutně potřebovala dostat k té místnosti která byla předemnou, ale nešlo to, čekala jsem až se třeba otočí. Ten okamžik zanedlouho nastal a já jsem jí frnkla... začala jsem zmatkovat, klíč rvala do klíčové dírky a nešlo to odemknout, já prosila a žadonila a najednou se ty dveře otevřely. Skočila jsem dovnitř, sotva stihla zavřít a slyšela jsem, že ona zjistila, že nejsem tam kde mám být. Já jsem strašně rychle zamkla ony dveře a choulila se v oné malinké, temné místnůstce, kde nebylo ani okno. Dveře byly zamčené a ona s něma začala lomcovat. Já jsem v dlaních zahřívala onen klíček a prosila, žadonila ať toho nechá, přála jsem si ať jsem na jiném místě hlavně ne tam, v nebezpečí. Tentokrát to nešlo... Podařilo se jí vyrvat dveře, a za nohu mě vytáhla ven. Řvala na mě, bila mě, já jsem brečela jak želva a v tom jsem se probudila... fuj
Díky všem co to dočetli až do konce
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Zase po půl roce : trvalý odkaz
Předchozí deník autora : Hluboké rány
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0+1 skrytých» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Meluzina řekla o BorůvkaB :Myslím, že se v Borůvce snoubí talent s disciplínou. Neustupuje z výborně propracované formální stránky a má co sdělit světu. Jen tak dál!
