 15.10.2011 3 1134(11) |
Třetí list
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Dal jsi mi donést list, jak píšeš, po svém příteli; trochu níž mě však upozorňuješ, abych mu nesděloval všechno, co se tebe týká, protože ani sám tak nečiníš. A tak v témž listu jsi ho prohlásil za přítele, a hned jsi to popřel. Jestliže jsi snad užil onoho zvláštního označení takřka obecně a nazval jsi jej přítelem jenom tak, jako jmenujeme dobrými lidmi všechny uchazeče o úřady, anebo jako pozdravujeme slovem „pane“, setkáme-li se na cestě s někým, jehož jméno nám nenapadá, budiž! Pakli však za přítele pokládáš někoho, k němuž nemáš stejnou důvěru jako k sobě, jsi na nesmírném omylu a nedosti znáš podstatu pravého přátelství.
Vpravdě všechno rozvažuj s přítelem, dříve však o něm samém. Po uzavření přátelství je třeba věřit, před uzavřením usuzovat. Naproti tomu zvráceně si počínají a zavádějí zmatek mezi povinnosti oni, kdož proti příkazu Theofrastovu začnou usuzovat teprve, když si někoho oblíbili, a přestanou ho mít rádi, když ho posoudili. Dlouho uvažuj, zda máš toho nebo onoho přijmout za přítele. Uznáš-li, že se tak má stát, otevři mu celé své srdce a hovoř s ním tak odvážně, jako mluvíš sám se sebou.
Vůbec žij tak, abys nemusil sobě svěřovat nic, co bys nemohl svěřit i svému příteli. Poněvadž se však vyskytne leccos, z čeho zvyk učinil tajemství, sdílej se o všechny starosti, o všechny úvahy s přítelem. Budeš-li ho pokládat za důvěryhodného, vskutku ho takovým učiníš. Vždyť mnozí naučili druhého člověka klamu tím, že se strachovali, aby nebyli klamáni, a svou podezíravostí mu dali právo na poklesek. Není důvodu, proč bych se v jeho přítomnosti neměl cítit jako beze svědků.
Někteří však věci, které by se měly svěřit jenom přátelům, vykládají lidem na potkání a kdejakým uším vylévají, co je tlačí. Jiní se zase strachují i nejdražší přátele do něčeho zasvětit, a kdyby mohli, nesvěřili by to ani sami sobě; tak dusí v svém nitru každé tajemství. Obojímu je třeba se vyhnout, neboť obojí je nepravost – jak důvěřovat všem, tak nedůvěřovat nikomu. Řekl bych však, že první nepravost je poctivější, druhá bezpečnější. A tak musíš kárat obojí, i ty, kteří jsou stále v neklidu, i ty, kteří jsou vždy ukolébáni. U oněch, kdo si libují ve zmatku, nejde o přičinlivost, nýbrž o zmítání vydrážděné mysli. U těchto zase nejde o klid, pro nějž je každý pohyb obtížný, nýbrž o rozklad a mdlobu. Proto je třeba dobře si zapamatovat, co jsem četl u Pomponia: „Někteří natolik zalezli do svých skrýší, že všechno, co je na denním světle, je po jejich mínění v kalné tmě.“ Je nutno promísit obě krajnosti: i odpočívající má jednat, i jednající odpočívat. Uvažuj vždy ve shodě s přírodou: ona ti poví, že vytvořila stejně den jako noc. – Buď zdráv!
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Dal jsi mi donést list, jak píšeš, po svém příteli; trochu níž mě však upozorňuješ, abych mu nesděloval všechno, co se tebe týká, protože ani sám tak nečiníš. A tak v témž listu jsi ho prohlásil za přítele, a hned jsi to popřel. Jestliže jsi snad užil onoho zvláštního označení takřka obecně a nazval jsi jej přítelem jenom tak, jako jmenujeme dobrými lidmi všechny uchazeče o úřady, anebo jako pozdravujeme slovem „pane“, setkáme-li se na cestě s někým, jehož jméno nám nenapadá, budiž! Pakli však za přítele pokládáš někoho, k němuž nemáš stejnou důvěru jako k sobě, jsi na nesmírném omylu a nedosti znáš podstatu pravého přátelství.
Vpravdě všechno rozvažuj s přítelem, dříve však o něm samém. Po uzavření přátelství je třeba věřit, před uzavřením usuzovat. Naproti tomu zvráceně si počínají a zavádějí zmatek mezi povinnosti oni, kdož proti příkazu Theofrastovu začnou usuzovat teprve, když si někoho oblíbili, a přestanou ho mít rádi, když ho posoudili. Dlouho uvažuj, zda máš toho nebo onoho přijmout za přítele. Uznáš-li, že se tak má stát, otevři mu celé své srdce a hovoř s ním tak odvážně, jako mluvíš sám se sebou.
Vůbec žij tak, abys nemusil sobě svěřovat nic, co bys nemohl svěřit i svému příteli. Poněvadž se však vyskytne leccos, z čeho zvyk učinil tajemství, sdílej se o všechny starosti, o všechny úvahy s přítelem. Budeš-li ho pokládat za důvěryhodného, vskutku ho takovým učiníš. Vždyť mnozí naučili druhého člověka klamu tím, že se strachovali, aby nebyli klamáni, a svou podezíravostí mu dali právo na poklesek. Není důvodu, proč bych se v jeho přítomnosti neměl cítit jako beze svědků.
Někteří však věci, které by se měly svěřit jenom přátelům, vykládají lidem na potkání a kdejakým uším vylévají, co je tlačí. Jiní se zase strachují i nejdražší přátele do něčeho zasvětit, a kdyby mohli, nesvěřili by to ani sami sobě; tak dusí v svém nitru každé tajemství. Obojímu je třeba se vyhnout, neboť obojí je nepravost – jak důvěřovat všem, tak nedůvěřovat nikomu. Řekl bych však, že první nepravost je poctivější, druhá bezpečnější. A tak musíš kárat obojí, i ty, kteří jsou stále v neklidu, i ty, kteří jsou vždy ukolébáni. U oněch, kdo si libují ve zmatku, nejde o přičinlivost, nýbrž o zmítání vydrážděné mysli. U těchto zase nejde o klid, pro nějž je každý pohyb obtížný, nýbrž o rozklad a mdlobu. Proto je třeba dobře si zapamatovat, co jsem četl u Pomponia: „Někteří natolik zalezli do svých skrýší, že všechno, co je na denním světle, je po jejich mínění v kalné tmě.“ Je nutno promísit obě krajnosti: i odpočívající má jednat, i jednající odpočívat. Uvažuj vždy ve shodě s přírodou: ona ti poví, že vytvořila stejně den jako noc. – Buď zdráv!
18.10.2011 - 21:16I ten jazyk mi tu Citadelu připomíná. Kdysi jsem si z ní skoro celou kapitolu opsal, pak ji ztratil a teď se snažím ji v té knize najít. Celé to téma navozuje různé asociace i na zkušenosti s psanci. Různé zkušenosti. Vstřícné, otevřené a přátelské "rozhovory". I ten opak. Zajímavé je i všímat si "vzniku postojů". Některé jako by vznikaly nikoli po úvaze, ale z rozhodnutí projevit takový postoj. A pak je ještě zajímavejší všímat si té potřeby se toho postoje držet a bojovat za něj, i když důvody se v prach obrátily. Protože chybí ta zkušenost. Zkušenost pocitu svobody. Svobodně a radostně vyslovit, že jsem obohacen "přeznáním". Nebo, že jsem se mýlil. Samozřejmě, že nejtěžší je vyslovit: chtěl jsem být předpojatý. Nebo: nechal jsem se strhnout "silnou" oporou. Rozhodl jsem se být v opozici. Tak já už toho raději nechám. :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O přátelství : trvalý odkaz
Následující deník autora : O přátelství – můj souhrn
Předchozí deník autora : Ibsen
