Tří stránkové ty.

Ty.
Ty, dívko z lesního ovoce.
Ty, co nosíš na hlavě růžence.
Tys naším cílem.
Naší básní s Tvým podílem.

Ty života našeho chtíč.
Ty víry naší hřích.

Ty našich představ idea.
Ty našich PÍSNÍ pohroma.
S údělem pravé ženy,
ráda máš středy.

Ty naše navždy.
My Tvoji...
Řekni provždy.

Máš ráda středy.
Řekni mi odkdy?
Od soboty?
Nebo od té naší noci?
Tak odkdy?
Nebo tehdy?

To byla pochyba.
Bála ses každodenního pravidla.
Netřeba.

Byla to naše soukromá pohroma,
vědět jaké je to cítit se jako "rodina".

Bouráme stavidla.
Chceme cítit jaké je to,
aby byla pohroma.
Zpravidla nevíme,
do opozice se stavíme.
Nemáme rádi obyčejné mládí.
Máme rádi TEBE,
takové naše nebe.

Máme rádi temné nepoddajné nebe.
Nebe s příslibem přesdržkudání.
Auru s nádechem klání.
Máme rádi TEBE.

Tluče, tluče představa pouhá.
Zebe, zebe myšlenka Tvá.
Málokdo kulhá,
kdo na svém názoru dbá.
Není-liž pravda,
jsi dívka svá.

Ty

Ty Ty Ty Ty

Tak sobecky zní naše nesobecké Ty.
Ty naše vše v beznaději.
Ty naše nic ve světě bez naděje.

Ne, že ne.
Kavkaz má výhodu pohoří.
Ne, že ne.
Něco se děje.
Ukaž mi koleje.
NESKOČÍM, to tak.
Nechám projet vlak.
Není, co čekat.

A ne, že ne!
Vidím Kavkaz a Koleje
a Kavkaz a Koleje
a Ural a studenti
a Kavkaz a koleje
a buď sám A nikdy koleje
A zkus do ní, že ne
a Kavkaz na Tebe
a Ural a Koleje
a zapomeň říkat Koleje,
tak maximálně magistrálu,
s vodkou chodíš spávat k ránu.
Kavkaz na Tebe.
Ty člověče.