Bude to dobrý?

Roztékáš se mi.
Kráčíš si na opačné straně mé vlastní dlaně.
Jsi jen kapka přesolené vody, která z tebe zbyla.
Za chvíli se schováš mezi prsty.
Dotkneš se své vlastní tváře na ulepené černobílé fotce.
Ani ty modré studny už tě nezajímají.
Vysychají skrze nové měsíce a staré roky.
Zůstávají uslzené, rozpačitě otevřené do stejně opuchlého západu slunce v otazníku.
Veškerá ta sametová něha poslaná cargem na druhou stranu oběžníku.
Necítím vrnění smíchu.
Neslyším dopadat vůni.
Nevidím sněhovou kůži.
Nepálí mě vroucí náruč.
Lásku si vyměnila za kartičku a hrnek šedivých stínů.
Bílou barvu v černém triku.
…
To bude dobrý, říkala si.