Zamila: Myslím, že totéž si myslel Jorge ve Jménu růže o autorech těch iluminací zobrazujících různé imaginární nestvůry, např. člověka s koňskou hlavou.

Zamila: a ty jako cvok nejsi? ;-)

Počkej, až složím něco z tvejch názvů.

Singularis: Severak: Já za váma do tý Prahy nejedu, jste cvoci ! :-D

Singularis: to ale vypadá jak seznam náhodně vybranejch cizích slov

To byl dobrý nápad. Zajímavé, že ty názvy mohou dohromady dát takový výsledek, to by mě nenapadlo.

Když analogický experiment provedu s názvy epizod první série seriálu Ester Krejčí, dopadne to po "uhlazení" takto:

Únikový reflex substituuje za fitness triangulaci Astry a Schrödingerova kočka po transformaci kapaliny fabuluje vánoční agitaci definující dendrofilii jako muzikální deviaci při atestaci abiturentů. :-D

Nápodobně, Angličtinu ovládám, ale poeticky ji zatim zpracovávat neumim. Pěkná citová miniatura

Severak: Co blbneš, dyť píšeš v esperantu ! :-D

obdivuju tvou schopnost psát básně anglicky

Ailin: taky se mi stalo, že některé myšlenky, které jsem si zapsala v letech bezstarostného mládí se jakoby naplnily, nebo dostaly opravdový smysl později, dotud to bylo jen citové, podvědomé, ale tak intenzivní jako ty jsem to neměla - máš nadpřirozené schopnosti - automatická kresba? - skoro, ne ,je to minimálně zajímavé... ale z tvých básní je to cítit, něco v tobě takového je... ale tahle báseň je moc smutná...

Johanka: Moje taky :) - tedy jedna z nejoblíbenějších...

Ailin: Jé, já ten komentář nějak úplně přehlédla! Díky, to mě těší, že nás je víc! :-) Tedy vím, že nás je víc, ale ještě pořád dost málo na to, abych měla velikou radost, když narazím na člověka podobného smýšlení ;-)

Krasojezdkyně je moje nejoblíbenější píseň od Jardy Svobody. :)

Severak: basically

Zamila: :-D

Teda z toho mrazí, z básně i ze stylu, jakým píšeš ... Jakoby mi někoho připomínal ... ;-) Je ale úžasné, že v mladších letech už jsi psala tak kvalitně ... ! :-)

Orionka: Jo, to jsi přesně vystihla ("Jako by si člověk předem napsal osud a pak nevědomky směřoval k jeho naplnění."). Já si dokonce v devatenácti letech nakreslila obraz svého budoucího manžela, který jsem pak po osmi letech potkala v reálu :-) . Ale bylo to spíš tak, jako že ruka tehdy kreslila sama, a já se tomu podivovala - a pak jsem ten obrázek někam založila a zapomněla na něj. Jaký byl můj údiv, když jsem ho někde náhodou objevila po cca 10 letech manželství!

To je zajímavá představa. Jako by si člověk předem napsal osud a pak nevědomky směřoval k jeho naplnění.
Možná na tom něco je.
Já se onehdy probírala zápisky z deníku, když mi bylo 16, 17, a taky mě zaujalo, jak jsem některé věci trefila, jako bych měla křišťálovou kouli. Naštěstí jsem vždycky byla optimista :).

blue fox letters?

Homér: viz anotace ;-)

To by to dopadlo, kdyby spolu byli lidé jen proto, že jsou sami. A dost jich je, říká se tomu praktický vztah. Většinou to skončí nudou, zešedivěním, nevěrou, odporem atd...