|
Na krajinu padá podzimní melancholie - a já vytáhla svůj nejstarší sešit s básněmi.
 27.11.2014 6 1065(9) |
Už včera jsem v jakémsi záchvatu podzimní sentimentality vytáhla ze šuplíku svůj úplně nejstarší sešit s básněmi: jsou v něm básně z období od mých 4 do 26 let.
To jsem ještě byla mladá, svobodná, bezdětná - ale přesto nečekaně depresívní (asi tak 1000x víc než teď :-D ), a zdá se, že i překvapivě předvídavá.
Mnohé z toho, o čem jsem psala - a o čem jsem tehdy v podstatě neměla ani páru - se časem naplnilo takovým způsobem, že mě z toho až mrazí.
Byla to prekognice? Nebo důkaz, že autor - tvůrce - svými slovy tvoří, nebo alespoň ovlivňuje realitu? Skeptici jistě namítnou, že to je náhoda, nebo že určité věci jsou věčné a stále se opakující... ale... přesto...
...přesto se mi zdá, jako by čas dělal podivné přesmyčky, a já psala o něčem, co se teprve stane.
Například jedna báseň. Nevím přesně, kdy jsem si ji do sešitku zapsala - bylo mi, hádám, tak 17.
Ani nevím, jestli je to opravdu moje báseň, nebo mnou přeložená báseň nějakého ruského autora, případně, v krajní variantě, někým jiným přeložená báseň někoho jiného... Vzhledem k tomu ale, že v sešitku mám pouze a výhradně svoje vlastní básně (a u jediného překladu je uvedený původní autor), tak mám podezření, že je asi moje.
A to mě děsí. Jednak zní, jako kdyby ji napsala nějaká ruská básnířka v době dávno před mým narozením - a jednak je v ní něco, co jsem tehdy ještě nemohla znát.
No, možná jsem prostě jenom moc četla (a překládala)... básně. :-D
----------------------------------------------------------------
----------------------
PODZIMNÍ (L.P. cca 1980)
Objímáš nyní jinou, vím...
A na mě se už nepodíváš.
Brouzdám se listím spadaným,
babími léty se proplétám -
v duchu Tě stále potkávám.
Je mi však jasné,
že si dlouho,
dlouho už něco nalhávám.
Jde za dnem den,
jdou smutkem podzimním.
Já téměř dva roky už sním:
sním, že se jednou vrátíš.
Já totiž zatím netuším,
že i když se mi ztratíš,
navěky
jsi ve mně zapsán:
blízký - daleký...
Ani Tě vyplakat se mi už nepodaří.
Buď přesto šťastný... s ní...
Ať se Ti lépe než mně daří.
P.S.: Kdybyste náhodou někdo znal skutečného autora, tak mi dejte vědět. Oddechla bych si :-D
01.12.2014 - 07:57vanovaso: To je otázka, jak to všechno je... Já si myslím, že si ty nejdůležitější události a setkání tak nějak "plánujeme" už před narozením - a rozum to zapomene, ale duše ne... a tak to občas někde takhle vypluje nad hladinu nevědomí. A ano, báseň je smutná, ale přesto v ní cítím naději: koho jsme jednou doopravdy milovali, s tím jsme navždy spojení. Vlastně jsme pořád všichni se všemi a se vším spojení - jen si to neuvědomujeme...
28.11.2014 - 17:23Ailin: taky se mi stalo, že některé myšlenky, které jsem si zapsala v letech bezstarostného mládí se jakoby naplnily, nebo dostaly opravdový smysl později, dotud to bylo jen citové, podvědomé, ale tak intenzivní jako ty jsem to neměla - máš nadpřirozené schopnosti - automatická kresba? - skoro, ne ,je to minimálně zajímavé... ale z tvých básní je to cítit, něco v tobě takového je... ale tahle báseň je moc smutná...
27.11.2014 - 12:40Teda z toho mrazí, z básně i ze stylu, jakým píšeš ... Jakoby mi někoho připomínal ... ;-) Je ale úžasné, že v mladších letech už jsi psala tak kvalitně ... ! :-)
27.11.2014 - 11:18Orionka: Jo, to jsi přesně vystihla ("Jako by si člověk předem napsal osud a pak nevědomky směřoval k jeho naplnění."). Já si dokonce v devatenácti letech nakreslila obraz svého budoucího manžela, který jsem pak po osmi letech potkala v reálu :-) . Ale bylo to spíš tak, jako že ruka tehdy kreslila sama, a já se tomu podivovala - a pak jsem ten obrázek někam založila a zapomněla na něj. Jaký byl můj údiv, když jsem ho někde náhodou objevila po cca 10 letech manželství!
27.11.2014 - 11:12To je zajímavá představa. Jako by si člověk předem napsal osud a pak nevědomky směřoval k jeho naplnění.
Možná na tom něco je.
Já se onehdy probírala zápisky z deníku, když mi bylo 16, 17, a taky mě zaujalo, jak jsem některé věci trefila, jako bych měla křišťálovou kouli. Naštěstí jsem vždycky byla optimista :).
Možná na tom něco je.
Já se onehdy probírala zápisky z deníku, když mi bylo 16, 17, a taky mě zaujalo, jak jsem některé věci trefila, jako bych měla křišťálovou kouli. Naštěstí jsem vždycky byla optimista :).
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Podzimní (mlhy a jiné náladičky...) : trvalý odkaz
Následující deník autora : "Mikuláš"
Předchozí deník autora : "Mraky"
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
shane řekl o Severka :Má šťastná hvězdička, která mne svými krásnými básněmi inspirovala k mnohým hříškům. Díky úspěšnému starosvatění naší skvělé kámošky a básnířky prostějanka se známe ještě z dob, kdy nám bylo oběma krásných sedmnáct / jí jednou, mně hned třikrát!/. To je věk, kdy se člověk rád nadchne pro všechno krásné, ještě neumí skrývat své pravé city a nemá daleko pro velká slova! A když pak narazí na někoho podobného, je to paráda a skvělý odvaz! Milá Lenko! I já si vážím Tvého upřímného přátelství, které, jak se zdá, přežilo i zkoušku dospělosti, o čemž svědčí i to, že jsem jedním z VIP, kterým jsi tu postavila pomníček z milých slůvek. Je pravdou, že jsme se už dlouho nikde nepotkali a třeba ani ještě dlouho nepotkáme, ale když je mi smutno, kouknu na nebe a vzpomenu si, že jedna hvězdička tam kdysi svítila jen pro mne, že mne někdo zval svým milým sluníčkem a otvíral mi srdce dokořán, aniž by mne znal jinak než z těchto stránek. Bylo moc milé si číst podobné věci i kdyby to byl jen milosrdný klam...;oX
