Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

Zapadl mi jazyk. Naštěstí byla má žena nablízku...

„Konvičko, ty vole stará, cos nám to proved,“ slzel Vokoun z doznívajícího průvanu...

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Sbohem moji milí a odpusťte mi

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

„To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí.“

Ze švestek si dědeček nechával pálit slivovici, která se vůbec nedala pít, i když dědovi a mamince s tatínkem dost nepochopitelně chutnala.

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali.

Když jsme s dědečkem procházeli kolem mraveniště a zeleného borůvčí, bezděčně jsem si sáhl na zadek a zamračil se na vysmátého Berouše, který nás zrovna cupitavě předběhl. Když nás míjel, mírně se po nás ohlédl a mně připadalo, že si také vzpomněl...

Stačila malá nepozornost na obou stranách a jedna mi vlítla pod paži a já ji nevědomky přimáčkl. Pálilo to jako čert. Zařval jsem a už jsem řvát nepřestal.

Drabble povídka na zadaná slova: mít*jazyk*vesta.

Pavouci spoustě lidem vadí. Můj dědeček je miloval...