Nesnáším, když lidé páchnou jako popelníky kdesi v zaplivané špeluňce té nejhorší kategorie...A mé oči viděly již spoustu lidí umírat na rakovinu! Bohužel i těch nejbližších...

Jedna hodně stará. Použila jsem ji ve svém prvním románu, který je právě o odpouštění především sám sobě.

Tuhle báseň věnuji Nikytu, díky jejímuž "Vodopádu" vlastně vznikla...Díky za inspiraci, Niky!

a život zase poplyne jako řeka...

Jen takové povzdechnutí. A necítím se kvůli němu ani o trochu slabší .)

barva piva jako podzimu a vůně jako jeho plodů...ach, jaká slast přijímat ho všemi smysly...

Dnes mne čísi báseň donutila zamyslet se nad tím, kolik věcí bereme jako samozřejmost, ač tak samozřejmé nejsou a vyžadují mnoho lásky i úsilí druhých lidí, nám třeba zcela neznámých! A tak, uprostřed zimy, s namazaným krajícem čerstvého voňavého chleba, se můj duch přenesl do času žní a já píšu pár veršů k oslavě toho, co se oprávněně nazývá "Boží dárek"!

Každá chyba má cenu. Cenu zkušenosti.

.. v těchto dnech odešla do nebe moje milovaná teta (Slovensko), sestra dědy, který ji o pár let předešel.. tak jedno malé vyznání a vzpomínka na tuto neobyčejnou ženu..

Jeden zvláštní, silný, nádherný zážitek.

Nihil novi sub sole...