neřeknu/v první verzi jsem použil Lžou/výměna Jsou/

ty *** jsou zcela na domyšlení čtenáře ;)

Děkuji za přečtení...:))

Včera večer se mi nějak jako člověk nechtělo spát, tak jsem popadla bloček, přisponkovala mini baterku a psala v posteli. Začala jsem psát na začátek jednu věc, kterou jsem měla dodělat, a při ní mě napadla ta skvělá idea na pár poetických řádků. Dopsala jsem hlavní práci a vrhla se na realizaci osvícené myšlenky. Sama jsem nevěděla, jak budu psát či tak, jelikož už několik týdnů jsem nedopsala ani jednu báseň, která zůstala v jiném notesu rozepsaná jako všechny díla, vzpomínky v paměti. Kreslila jsem písmenka po písmenku v mém typickém stylu psaní, gumovala, při deletování těch vybledlých slov jsem se náhle cítila zvláštním způsobem tak šťastně, euforicky. Téměř jsem zapoměla na všechen smutek, pesimismus a nostalgii kolem mě. Válela jsem se v posteli od žmolků vygumovaných barevných slov, dělala jsem to, co vždy zaměstnalo moje smysly a mohla jen tvořit a nepřemýšlet. Dosud, když jsem psala, nikdy jsem necítila takovej pocit. Bylo to krásné. Najít dokonalost takhle náhle. Snad nebyla anotace moc dlouhá, předem se kdyžtak omlouvám, pěkné počtení mé hříčky slov :)

z myšlenek co povstanou

ale jen opravdu pomalu...

Rychle mě napadla...

jaká je poezie

....

Tomu, kterého miluji..

To ohlédnutí chce sílu, ale pak člověk vidí na sobě ty rohy. Rohy kované smutkem,žalem,lží,neupřímností a broušené nenávistí. Vidí rohy od krve. Od krve, která v sobě skrývá, lásku,šetěstí, a radost osob z blízkého okolí

tvůj stín

Vidíš to ?? Ne??! tak se koukni na ten svět plný pocitů.....

znám...