Hudba rastie ako brokolica.

Když je smůla.

Snaha o pozitivitu se mi zvrtla.

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Je to tak...

Kniha Dvě slunce není klasickým westernem. Divoký západ je tu jen kulisou, před kterou se odehrává příběh lidských tragédií, lásek a hořkého zklamání, viny a trestu, touhy po moci i po obyčejném lidském štěstí; je o vůli a odhodlání bojovat za svá „dvě slunce“. Mladík Jack Morisson se dostává do hledáčku zájmu lidí, co usilují o lásku jeho ovdovělé matky a o vládu nad jejich rančem Dvě slunce. Problémy se vyostřují, Jack je neprávem obviněn ze zločinů. Utíká, přichází o všechno. Najde v sobě sílu, aby se rval za vše, co mu patří, za své postavení i lidi, které miloval a miluje.

Kolikrát ještě vyjde slunce.

Asi jsem včera zahlíd něco, co jsem neměl. Měl bych mlčet a jsem za to na sebe fakt naštvanej. Spíš deníkovej zápisek.