Křižovatky. Kapitola nedlouhá avšak před první.

Papír poháněný lehkým větříkem jakoby tancoval po celé prázdné silnici. Je brzy ráno a auta zde téměř ještě neprojíždí. Slunce pomalu začíná olizovat okolní domy svými zlatavými paprsky. Po druhé straně prochází starší, kašlající muž a zapaluje si cigaretu.

Stojím na autobusové zastávce a čekám až mě "autobus smrti" jak já mu říkám dopraví do práce. Jako vždy jsem po ránu velmi otrávený a rozhodně mi v tom nijak nepomůže dotírající vosa, kterou se snažím odehnat. " Ještě ty mě ser.." Vyklouzne mi z pusy a omluvně se zadívám na starší paní, která mezitím přišla ač jsem ji vůbec nezaregistroval. Vypadala, že je jí to jedno.

Vosu to zdá se přestalo bavit. Možná si našla jinou oběť. Bílý papírek stále klouzal po silnici a slunce natahovalo své ruce aby již obejmulo jen pouhé zbytky kam předtím nedosáhlo. Bylo mi divně, ale nejen dnes, vlastně stále. Proč brzy ráno vstávám do špatně placené práce? Proč nemůžu dělat něco co mě baví? Proč? Neustále trpím pocitem, že jsem něco podělal. Ne něco. Všechno. Já nevím. Je to opravdu tak špatné?

Všimnul jsem si veverky šplhající po stromě. Veverky jsou krásné, mám je rád. Do nosu mi udeřil zápach cigaretového dýmu. "Kurva." Tohle fakt nesnáším. "Běž se s tím někam zavřít." Pomyslím si a mlčky trpím dál. Nesnáším tu bezohlednost. Pootočím hlavu abych se podíval, kdo že je tím viníkem. Muž asi v mém věku. Neupravený s dlouhými mastnými vlasy a červenou kšiltovkou. Debil!

V dálce vidím přijíždět zelený autobus. Ten ještě není můj. Přišel jsem dnes na zastávku o něco dřív. Autobus projede a smete s sebou vlnící se bílý papír. "Dotančil jsi, papíře." Pomyslím si.

Pomalu se vracím ke svým vlastním myšlenkám. Je to opravdu tak špatné? Závidím lidem co mají práci, která je naplňuje , ale na druhou stranu.. Kolik takových lidí bude? Myslím, že moc ne. "Není umění dělat to co tě baví, ale to co tě nebaví." Řekl kdysi jeden skladník filozof v hospodě. Poslal jsem ho tehdy ve vší slušnosti do prdele.

Kde se tedy u mě stala chyba? Špatná škola? Špatně zvolený obor? Malá motivace jít ještě někam dál? Nevím. Možná od každého trochu.

Zadívám se na cestu kde již provoz znatelně zhoustnul a různobarevní kovoví brouci se míjí a předhání. Všichni najednou někam spěchají. Autobus má dnes asi zpoždění. Napadne mě. Zastávka se slušně naplnila a já začínám být lehce nervózní. Nemám rád tolik cizích lidí kolem sebe.

Sakra. Na chvíli mne zaujme mladá dívky s dlouhými černými vlasy ve fialové sukni. Krásná. Opodál na sebe hrubě pokřikuje parta středoškoláků a také ona veverka si stále poskakuje ve větvích košatého stromu. Autobus přijíždí a v té chvíli mě to napadlo. Stále můžu něco změnit. Kdo jiný, když ne já? Půjdu do školy. Jasně udělám si dálkově maturitu a pak... A pak... No jasně.

Protivné pípání ohlašuje zavírání dveří a já se sklouznu do modré sedačky domyslet svůj životní nápad. Veverka na stromě se směje a mám pocit, že na mě mrkla. Nesmysl. Samozřejmě.