mlčí slova

Většinu svého života se věnuji psaní hudebních textů, což považuji za velmi těžkou poetickou odnož. Nedávno jsem se ovšem dopustil svatokrádeže v podobě téhle povídky. Snad tímto svým počinem nikoho z vás neurazím.

Být básníkem a bát se být právě jím.

Ahoj, dnes som si pripravila trochu zamilovanú poviedku. Mimochodom, zvykajte si že budem písať poviedky zo školského života.

Není dokonalá, ale stejně ji sem dám, protože je tam něco, co mi říká, že není úplně k zahození. (Proč klišé? Protože to je už tak ohraná část života mnohých ne-li všech)

Víte jaké to je když vás vlastní matka nechá projít portálem na prázdný ostrov a zamkne portál na sto let? Ona to ví... Víte jaké to je otevřít svou mysl lidem a dobrovolně je nést mezi svými křídly? On to ví... Víte jaké to je zabít svého otce a nechat duši vaší matky bloumat na věky věků po Nebi? Ona to ví... Dvě dívky a jeden pegas. Ani jeden to neměl v životě lehké a už nikdy mít nebudou. V jeskyních pod ostrovem se chystá vzpoura a oni tomu budou muset zabránit. Kdo z nich to přežije a kdo položí život na záchranu všech světů?

Znovu ženatý a spokojen.

Tuhle jsem vytáhl svůj noťas, abych si ho v kavárně nabil. Tak abych nebyl neslušný, že si tam jen tak kradu energii elektrickou, jsem psal, co jsem zrovna dělal.

vzdaluje

....

...

Krátká povídka ze života jednoho člověka ze zapadlého města někde na severu Čech.

Jsem alkoholik. Nemám práci. Nemám rodinu. Nemám život. Nic. A když člověk nemá život, tak logicky touží po smrti.