po feťácích něco trochu jiného

Někdy opravdu stačí ta příslovečná poslední kapka a je tu konec.

Když jsem ji psal honilo se mi hlavou jak cesta naší ulicí zdánlivě připomíná životní pouť... Od radostných setkání s lidmi až po hovna či kaluže do kterých naší vinou šlápneme. A konečně jsou tu lampy, kterých si většina všímá jen když nesvítí. Jinak je moje první, tak budu moc rád za kritiku)

Úvod/Kapitola I: Stereotyp

obě

Konec byl výbornej, výběrovej výmladek, jenže se ztratil. Jedna z těch nudnějších ritoletek.

Naša báseň je viac ako báseň

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

2011

30.7.2012 22:37

ráno s Romanem Dragounem...

změní se..v ozvěnách

Když nastoupil do tramvaje, byl to dospělý Jeník Ratkin. Když odcházel, zavál ke mně stříbrný vítr.