vzdávám se..

.... už aby.......

...

Hm, anotace, ta může být zajímavější než dílo. Nu dobrá, tuhle fádní křečovku sem dávám jen do úložiště, aby se neztratila, tím uzavřu její pouť a můžu se vrhnout na milou poezii o pár slovech. Hmmm taniny z Malbecu někde pod Fitz Royem, to už jsi taky zažil a na stejný místa se přece nejezdí. Kojit budeš! Chacha. Ha. Dneska se zmrskám na Baumaxovi, jehož například má žena považuje za totál podřadné umění. To ještě nečetla moje "básně". Dadashit. Ale už jsem pomalu u konce se svou knihou, které jsem se s obrovskými přestávkami věnoval šest let, ta zaplní díru na trhu. Marnost je mý druhý jméno. Ale troufám si říct, že je to dílo mnohem kvalitnější, než knihy Radky Třeštíkové či Martiny Formanové. Teď to všechno musím přečíst, poopravovat, vytisknout a na jaře s tím...maximálně podpálit Moranu. Zdar

Opět anglicky. Inspirováno Dead Poets Society a jednou větou z Tipping the Velvet.

Tuhle věc pro mě psal kamarád, předělala jsem ji přímo na sebe...

když něco moc chceme a zároveň cítíme, že z různých důvodů není dobré to chtít, je to násilí proti touhám ve jménu našich konkrétních mravních zásad - toť jen k pojmu násilnosti v závěru.

Věnováno kočce,která seděla ve stínu bouřkové noci u sousedního baráku a nenechala můj zrak hledět jinam...( to vše asi kolem druhé ráno)

Další z Indiánských miniatur. Asimilovaný indián - jeden muž, jeden klavír, dvěstě slov.

Zde anotace není zapotřebí, je totiž obsažena již v názvu básně.

.....................

Zdeněk a Jitka zažili přerod zrady ve vzájemné pochopení a rozpadlého heterosexuálního vztahu v poklidné přátelství. A zvládli to v jednom telefonním rozhovoru. (Povídka ve formě scénáře, na rozhraní realismu a naturalismu.)

.