|
prozření, smíření, asi ...vím já?
|
Ne
pořád ještě nedokážu
stát jednou nohou na hladině
a ani stromy zatím
nekoření v nebi
Kolik je let
co přeběhlas mi cestu
Kdy něco cinklo mezi dráty
a já pad naznak
do škarpy plné smolniček
Někdy mám pocit
že v ní pořád ještě ležím
a šeptem všechno počítám
Neboj se
jenom tak neuteču
Možná, že všechny tvoje chyby
jsou vlastně ty moje
22.07.2018 22:21
Yasmin
V těch slovech nalézám...sebe samu. Konec jsi vystihl skvěle. Krásně napsáno!
22.07.2018 07:29
Immotyob: Tak nějak mám čím dál větší podezření, že ten závěr je fakt pravda. Díky moc za nakouknutí :-)
21.07.2018 22:47
Immotyob
Moc hezký - závěr nejlepší ....
16.07.2018 12:32
Celá je výborná, a, aspoň podle mého názoru, graduje v úplném závěru, na němž jsem si, lidově řečeno, pošmákl.
14.07.2018 22:01
Nikytu: Moc děkuju. Znáš to, občas si člověk musí zopakovat, kde je nahoře a kde dole :-)
14.07.2018 16:56
Trochublázen: Jo, v tom máš pravdu, vznikla ve dvou momentech. Celá od samého začátku má význam pro autora. Vcelku dost zásadní, jinak bych ji nepsal. Díky za návštěvu a připomínky. Mají pro mě cenu.
13.07.2018 15:49
První sloka mi přijde nejlepší, oproti zbytku výrazně ucelenější. Skoro se mi zdá jak z jiné, samostatné básně. To ostatní už má spíše význam pro autora
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.