vše plytké zvadlo tak náhle
že kdyby plamen krajiny
se prohořel až do snů
zbylo by jenom několik platanů při cestě
vedoucí od tebe do polí
vše liché tak prudce zahořelo
na obětních miskách našich dlaní
že kdyby skřivani
plápolaví
prořízli hrdlo potoků
v horách by zaduněly balvany po nichž jsi
prošla bosou nohou
a v ledové tříšti
by vzplanul mramor básně

vše mezi námi se teskně mění v zeď
zvláště ta slova jež všemi svými ústy
chtěla tebe líbat
a já v té zdi
visím jak horolezec
jenž cepínem lásky rozráží lebku prostoru
aby v blescích citu
se vzdával navždy vášně
té andělské vášně jež musí přijít
o své perutě
aby i srdce člověka
ucítilo křídlo…