Častokrát upřel svůj pohled
blouznivý, toužící, chorý
(jak dlouhé míjely chvíle!)
na vrchol skleněné hory.
Paní té skleněné hory
vábila k sobě jak osud.
Paní té skleněné hory
z vrcholu vábí tam dosud.

Kteréhos jarního rána
touhu svou nemohl zmoci.
Snad byla malátná hlava
od snů té předešlé noci.
Pobídl bujného oře,
ten klusal statečně na sklo.
Ale sklo skleněné hory
pod jeho kopyty prasklo.

Nad nimi havrani krouží,
pod nimi sedláček oře,
uprostřed nebe a země
civí tam v skleněné hoře.
Krev jejich a slunce západ
společně barví ty střepy.
Nic není dokola slyšet,
jen srdce prudkého tepy.

Paní té skleněné hory
se shora bez citu dívá.
Černá a bohatá kadeř
přes bílá ramena splývá.
Havrani důvěrně sedli
až na hrot lesklého meče.
Zvědavě, s důvěrou hledí,
kterak krev pomalu teče…