Slova prosakují do ticha.
Příjemné verše :).

Krásně popsáno prožití přítomného okamžiku... A skvělý název.

Miňko: Lenča: Děkuji. :-)

Za mě krásně hluboká. Jsem touto chvílí...

Jímavá hloubka. Není co dodat...díky...

Jo, jsi.

Ziny: Vidíte, to mě nenapadlo.:-)
Na otázku ohledně straky jsem tady už odpověděl, ale napíšu to klidně znova. Když slyším straku, zní mi to, jako by se něčemu smála (či spíš posmívala). V tomto případě bláhovosti některých našich snah, naší malosti ve srovnání s přírodou. Ale jak už jsem byl upozorněn, interpretace autora by se v haiku příliš objevovat neměla.

Hezké, nehybná socha obrostlá břečťanem X svobodnému ptáku. Ale jak víme, že se straka směje? A směje se vůbec?

Zaujal mě poslední text, je v něm ponechaná část pro tvůrčí mysl čtenáře.

Wota: Díky za vysvětlení, tak nějak jsem to též pochopil, snad jen ten smích straky ve mně vyvolává pochyby, jak píše Gora, že je to interpretace autora, tedy že tam do haiku vstupuje subjekt.

Darmošlap1960: Začal bych tou strakou. Její hlas mi připomíná (škodolibý) smích.
Pokud jde o tu sochu: Ve stráni pod zámkem v mém domovském městě se nachází anglický park. Zde je (tuším) od roku 2018 instalováno pět dřevěných soch různých zvířat. V básni se jedná právě o jednu z nich, konkrétně sovu. Jako materiál pro sochu i podstavec pod ní posložil vysoký pahýl starého stromu. Celý kmen - až na vrcholovou část, z níž se stala sova - byl ponechán v původním stavu, s kořeny v zemi a s kůrou.
Jenže právě po této části kmene se v určitých místech pnul břečťan. Jak šel čas, šlahouny se plazily výš a výš, směrem k soše. Dnes už návštěvník pod záplavou listů původní postavu sovy vůbec nerozezná.
Oč tu tedy běží? O pomíjivost. O připomenutí toho, jak jsme proti Matce Přírodě malí. Právě malichernosti některých lidských snah se v posledním verši straka směje.

Poslední verš by se dal pozměnit, aby nebyl subjektivním pozorováním autora, jinak dobrý nápad /nejspíš autentického odpozorování/...

Zvláštní haiku, které vyvolává i hodně otazníků, třeba trvanlivost té dřevěné sochy venku a jak dlouho může břečťanu trvat, než ji obroste a pak ten smích straky. Jak se straka směje? A proč se směje? To není kritika, to jsou jen otázky, které to dílko ve mně vyvolalo.

Hezký.

Úplně brnká na fantazii. Super!

Krásná, důmysl i hloubka...

Moc hezký, hlavně 1 a 2.

Haiku mám rád a tohle je moc pěkný.

Příjemné.

Nejvíce mě oslovuje první dílko. Druhé je také fajn, ale jde víceméně o prostý obrázek bez přesahu. "Hraje barvami" je trochu klišé. Ale "háj hraje" vytváří pěknou aliteraci. Třetí dílko vidím problematicky. Je v něm položená otázka a zároveň je hned zodpovězená. Odpovídá na ni subjekt a tím vše uzavírá. Přemýšlím, jestli by to bylo možné přijmout v Santokově volné formě: "Kampak mě vede / ta zapadaná stezka?" Je to výdech do prázdna, do ticha. Čtvrté dílko chápu jako očekávání, že deštík zvedne hladinu a voda protrhne hráz z listů.