Za koncem písní doznívá ozvěna
už dávno ztracených, minulých vášní.
Naposled zvíře v nás tiše se zasní,
víme však: touhám svítí již červená.

Miro Sparkus: Děkuji.

Povedená.
Závěr mě pobavil.:-)
Tak mě napadá... Kurýr by s bábovkou a vínem přijel k babiččině chaloupce - a tam by už místo babičky čekal vlk... Jak by to asi dopadlo? Stal by se kurýr další vlkovou obětí (místo Karkulky), nebo by si s vlkem poradil?
Pardon, jestli se ptám na ptákoviny.:-)

Krásná.

wojta: Rozesmál jste mě.:-D

Krásná.

Miňko: Lenča: Děkuji. :-)

Nádhera.

Ziny: Vidíte, to mě nenapadlo.:-)
Na otázku ohledně straky jsem tady už odpověděl, ale napíšu to klidně znova. Když slyším straku, zní mi to, jako by se něčemu smála (či spíš posmívala). V tomto případě bláhovosti některých našich snah, naší malosti ve srovnání s přírodou. Ale jak už jsem byl upozorněn, interpretace autora by se v haiku příliš objevovat neměla.

Darmošlap1960: Začal bych tou strakou. Její hlas mi připomíná (škodolibý) smích.
Pokud jde o tu sochu: Ve stráni pod zámkem v mém domovském městě se nachází anglický park. Zde je (tuším) od roku 2018 instalováno pět dřevěných soch různých zvířat. V básni se jedná právě o jednu z nich, konkrétně sovu. Jako materiál pro sochu i podstavec pod ní posložil vysoký pahýl starého stromu. Celý kmen - až na vrcholovou část, z níž se stala sova - byl ponechán v původním stavu, s kořeny v zemi a s kůrou.
Jenže právě po této části kmene se v určitých místech pnul břečťan. Jak šel čas, šlahouny se plazily výš a výš, směrem k soše. Dnes už návštěvník pod záplavou listů původní postavu sovy vůbec nerozezná.
Oč tu tedy běží? O pomíjivost. O připomenutí toho, jak jsme proti Matce Přírodě malí. Právě malichernosti některých lidských snah se v posledním verši straka směje.

Pobavila mě.:-)

Krásné.

Karpatský: Změněno.:-) Díky za radu.

Gora: Děkuji za upozornění. Úplně jsem to předtím přehlédl.

Můra73: Působivé zpracování tak vážného tématu.

kmotrov: Děkuji za zpětnou vazbu.

Dandy: Děkuji.