Myslím si, že lze být nanejvýš převážně šťastný. Ale také si myslím, že život není o tom být jen šťastný. I když je to smutné, jsou věci, které si prožít musíme... ale nemyslím, že je to špatně. Utváří nás to. Cesta je o hledání jakési vyváženosti. Je pravda, že ne všichni tu cestu s takovou tíhou unesou...

Cesta ke štěstí vede skrz bažiny pochopení.Hodně se jich tam utopí,jiní uvíznou a jen někteří se naučí rozlišovat terén a najdou pevnou půdu pod nohama.Ale ušpiní se všichni.Na této cestě nikoho nesuďme poněvadž šály a kabátce na větvích po utonulých jsou druhým varovným signálem před hlubinou.

Mlčeti Zlato: Co jiného by stálo za takovou dřinu?
(Občas pro ten pocit nemusíš tolik dřít, příjde sám, i když ho nečekáš. )

Homér: Souhlasím, ale je někdy hezké se toho pocitu aspoň dotknout, přiblížit se k němu.

Být šťastný je dřina, která nestojí za to..

Být věčně šťastný, to nejde, vždycky se něco posere.