Krásné, smířené "sbohem"...

Smutné verše, krásné ač trochu opuštěné zátiší...:-)))

Něco starého umřelo,
však v srdci stále žije,
vrátit čas by se zachtělo,
slaný déšť tvář Ti myje,
budoucnost zdá se mlhavá,
jiná jsi, toť věc jistá,
kousek z Něj v srdci zůstává
však navždy dozajista...
:-)))

Co s tebou, devce, mno kdyz te mam setrit tak budu. :)

Jiří Turner: Tak za to moc děkuju :-) ... já totiž netoužím po kritice. Chci si jen sama pro sebe (a třeba i pro někoho jiného, koho to osloví) zachytit určitý okamžik života, aby mi neutekl mezi prsty.

DDD: Taky to cítím :-) - dokonce už docela dlouho, i když jen občas: zatím si jaro hraje se zimou na schovávanou :-)

Chtěl jsem cosi kritického podotknout, ale jsem jaksi odzbrojen milou něžností té básně. Tak až příště...

Taky bych únor nejradši přeskočil. Ale včera už voněly meze. Blíží se to :-)

Lenča: Tak on porod je posvátná věc... a bolest prý v něm nemusí být přítomná, pokud je přítomná radost, uvolnění se a přijetí, plynutí s proudem... Já vím, že pro přírodu jsou "porodní bolesti" a "těžká hodinka" absurdní pojmy :-) . To je jen moje netrpělivost a přílišné těšení se na jaro a sluníčko - tak si ten únor zpříjemňuju uvědoměním si, že se jaro právě rodí :-)

Ten název s porodními bolestmi mě trochu "nevoněl", ale krásně se to ztratilo v něžném zbytku. Holt i bolest k životu patří. A to krásnější by to mělo nakonec zastínit. Tak jako v Tvé básni :)

Ailin: jj, máš pravdu, také mě zarazily, ale nějak jsem je při tom dalším čtení opomněla :D krásně pak plyne..

Amelie M.: Až na ty první dva verše - v nich se nějak zkoncentrovala moje fobie z února :-D

jedním slovem - milé.. :)

taron: Ty to znáš, já vím... díky za pochopení téhle poslední sloky.

ta poslední sloka, to je prostě ono! To je paráda...
fíha, líbí.

koiška: :-)

ta"jemna": Je super jarně kočičí.

poll: :-)

DDD: Děkuju... to je pro mě veliká pocta.

DDD: To já taky... ale únor je tu asi od toho, abychom se na to jaro co nejvíc těšili - a pak si ho náležitě vážili, když konečně přijde :-D

Zamila: Milá Zamilo, vytvořila jsem skupinu "Srdce nesoudí" jako pokus o azyl pro básně, které nemají ambice být "kvalitní", ale "jen"autentické... Moje básně zachycují momentální pocity jako fotografie - a já na nich nechci nic měnit. Pokud máte pocit, že takové básně nemají na Psancích místo (byť jen maličký kouteček, v podobě skupiny "Srdce nesoudí") - můžu ze Psanců odejít, abych nesnižovala kvalitu a úroveň literárního serveru. Nic jiného dělat nemůžu. Nepovažuju se za básníka a nemám ambice jím být. Zachycuju jen svoje pocity v daném okamžiku - tak, jak to je. Pokud to v někom zarezonuje, mám z toho radost... pokud ne, nevadí mi to (každý jsme jiný). Jde mi o SOUZNĚNÍ, ne o SOUZENÍ. Pokud je to nepřijatelné, tak jsem tu asi špatně.