Myslím, že Žblabuňka to vyjádřil nejlépe...

Yana: Hm....ano, konec básně by se dal více rozmazat, rozprsknout...jako začátek básně....je snivě gejzírová...a najednou jakoby studená sprcha...ale i tak je to OK....takové probuzení do reality,
moc pěkná :)

kmotrov: klobouk dolů, zase zásah, beru kritiku, ten začátek totiž vznikl naprosto bezprostředně, náhlý nápad, pak mě zase něco napadlo a zaobírala jsem se tou myšlenkou v závěru a zdálo se mi že by to byl dobrý závěr téhle básničky, asi nebyl, neva, díky moc

Hezky se ti podařilo vyjádřit svůj prožitek. Prožitek to není o tom někde být něco vidět, prožitek je od slova prožít. Tak hezky, že i já prostý venkovan, který u moře nikdy nebyl vnímá ten sotvaviditelný rosol...
Píšu to na psancích už poněkolikáté, v tom já hledám poezii, nezajímá mě slovní ekvilibristika. K tomu je zapotřebí cit a toho ty máš fůru (tím netvrdím, že není třeba se neustále zlepšovat v práci s jazykem).
Teď trocha kritiky:
Vím co jsi chtěla říct závěrem a plně s tebou souhlasím!
Ale mám pocit, že mi neladí do díla, v té hloubavosti už nenacházím tu kouzelnou přítomnost předchozích řádků.
Něco z nás leze samo a s něčím je těžká práce, tohle je typické místo pro těžkou práci básníka.

Krásná přítomnost, živá a silná jako moře. Souhlasím, konečnost života dává životu cenu, prožitého, prožívaného.

ŽblaBuňka:o to víc musíme co nejintenzivněji prožívat každičký okamžik, děkuji

puero: chtěla jsem dát důraz hlavně na ten závěr, asi je to blbost, dnes jsem se to snažila vnucovat mému partnerovi, řekl že takový blbosti vůbec neřeší, tak mě napadlo, že právě vědomí konce, vědomí smrti činí náš život bohatým a lidským, že všechno co člověk žije vzniká ze strachu že jednou už nebude nic, to vědomí pomíjivosti je hnacím motorem

Hmm, Island?

Vše je minulost. Přítomnost je jen okamžik, a budoucnost, velký otazník.

Opravdu skvělá...:)

Ayla: slnečnica: Thesssinka: Lizzzie: dámy jsem poctěna vaší návštěvou a ještě více komentáři, děkuji

Ayla: Na zdraví!

...ovšem tohle je má sklenka rudého vína...

...tklivě pravdivé...

smutne krásná, ako život sám...

ta se mi moc líbí.. křehká a pravdivá

teď jsi mě úplně dostala, úplně se teď vidím jak u svojí babičky sedím a povídám jí o těch oblacích a poupatech a je v tom cosi hrozně váženého a přitom tak dojemného...až bych se chtěla rozplakat a přitom smát... žít!

všem velice děkuji za přečtení a hlavně za zanechané komentáře

kmotrov: hodně zajímavé, v jednom místě svého komentáře si přesně vyjádřil to o čem ta báseň je, nezbývá než poděkovat a žasnou jak dovedeš vnímat

První strofa je vyrovnaná, jsou tam oba, pak to je jednostrané, žena se z toho zcela vytratila (nebo muž?). Celek působí víc živočišně než eroticky, ale proč ne?
Minimalizace mi zcela vyjmečně příjde na škodu, řekl bych, že ponižuje erotiku na prostředek k uvolnění napětí.
Nicméně napětí v tom je, to Ty umíš, takže báseň dostála svému názvu. Takže i s výhradama je to dobrý.