Díky, díky, díky,
moje milá Niky,
slova Tvoje velmi těší
starce, co jen verši hřeší...

Díky za skvělou báseň, Milane! Zatímco já dávám do placu své staré věci, tys chytil tu správnou formu! I když před chvilkou jsem Weruši taky něco nadělil do komentu k její něžné básni o milování...;o)

Kouzelné! Moc hezky jsem se při tom uvolnil! Odměnou ode mne dostaneš taky pár veršíků...;o)

Mé prsty jako opilé
těší se ze Tvých krás,
okouzlen hledám rety Tvé,
líbám Tě zas a zas...
Co když se více nevrátí
ta chvíle kouzelná?
Zasažen touhy závratí
chci, abys byla má!
Též rád se mazlím jako Ty,
přítulný kocourek,
ruka Tvé vlasy rozpustí
podá Ti něhy lék!
Ač oddaluji co jen jde
ten slastný okamžik,
mé tělo, Lásko, moc Tě chce,
já něžně dovnitř vnik'!
A pohyby se zrychlují,
s lehounkým přírazem
já s Tebou se teď miluji,
dovnitř a zase ven...
Až výkřik vášně oznámí,
že skvěle jsem si ved',
mně vyplní se tajné sny...
Snad, i Tys šťastna teď?
Chvilku se k sobě stulíme,
mazlíme se jen tak,
a pak zas na to vletíme,
stoupáme do oblak...

Ještě alespoň pár! Jsem děsně osamělej přestárlej ušáček!;o(

Můj osud přímo letí! Ale kam , to nevím sám...

Konec? Touha je přece nekonečná! Máš taky fantazii...;o)

Hodovali dva obři
a měli velký hlad
a lidé byli dobří
a měkcí akorát!
Když pominul hlad obří,
jeden se začal smát
řka: "Jsou v podstatě dobří!
Lidičky, mám vás rád!"
Druhý však, ten se přežral
a navíc polknul kost.
A tak se pěkně dožral
a řval: "Mám lidí dost!"
A z toho poučení
vyplývá, přátelé:
necpěte se jak obři,
svět berte vesele!
;o)))

No, mně se taky moc líbí! Proto jsem se zalekl možnosti, že takový skvost by se mohl cítit mužem!;o)))

Ivkaja:
Když si hvězdy češou vlásky,
/krásné gesto hodné lásky!/,
žádná Ona, žel, již není,
jenom fantazie vzpění
a měsíček svědkem je tu,
jak se do řemesla pletu
básníkům a v marné touze
veršů pár tu píšu pouze...

Jsem rád, že si rozumíme! Mimochodem, mrknul jsem na Tvůj profil a trochu mne mate ta fotka, když se prohlašuješ za muže! I když znám pár případů úspěšné změny pohlaví...;o)))

Díky, azurové nebe! Já na té jedné nelpím!

To ujištění sice hřeje u srdce, ale jak mu mám věřit, když je takhle napsané? /mně místo mě/ I když zase jsi to poslala dvakrát! To svědší o velkém duševním bojo, když uvážíš, že se vzdáváš hvězd jejeich možná značným nerostným bohatstvím...

Děkuji za milý komentář, Niky!
Jenže hvězdy jen chladně září, kdežto ta dívka hřeje jako sluníčko! Divíš se pak měsíci, že touží a mně, že to nechci / v té básni!/ vyměnit za studené světlo těch perel noční oblohy? Ty bys mne, být Tvůj, klidně vyměnila za takovéhle neóny? To bys mne tedy dost zklamala!;o(((

"Víc unaveni jsme na duchu než na těle!" Tak pravil kdosi moudrý a z toho vidíš, že únava je spíše duševní stav, způsob jak přijímáš okolní svět a ty věci, co Ti jsou proti srsti! Takže zdroj síly najdeš nejspolehlivěji ve vlastním nitru! Ale pozor, vcházej do něj bez klepání, ať v něm překvapíš tu pravou pravdu poznání! Obrať se na své moudré vnitřní Já a ono Ti už samo dá tu pravou radu!;o)))

Beznaděj, ta sama není,
těch kvítků je mnohem víc,
berou nám, čeho si cení
naše srdce a pranic
v růstu tom je neomezí,
ani péče zanedbaná,
háček v něčem jiném vězí:
je to duše rozervaná,
jež se sama štěstí vzpírá,
pěstuje raději splín,
naději, co neumírá,
ubíjí přístupem svým!

Hlava má v oblacích skryta
sní, ač kolem sjíždí blesky,
každou změnu slastně vítá,
někdy i smutek je hezký...

Ač v oblacích hlavu mám,
pevně stojím si na zemi,
mizivé své šance znám
získat si, co srdce cenní!

Ač v básni zdá se člověk nahý,
a deštěm touhy průsvitný,
přec v srdci skryt je člověk drahý,
verš naznačí jen tajné sny...

Tož fantazii zdar
a mně jen marná touha
po tom, co jsem znal,
a veršovánka pouhá...

Nejsem studna něhy,
marnost je můj pán,
všechny své příběhy
vymýšlím si sám!
Ač píši o máji,
v srdci mívám mráz,
to, co jiní znají,
o tom sním jen zas!