Pěkná zasněnost.

To je ze života. Vyvolalas ve mně vzpomínku na jeden pobyt party lidí na chalupě. Holky chtěly udělat něco z bramborového těsta, ale došla mouka. Těsto se lepilo, nedrželo pohromadě, tak to vzdaly a prohlásily, že k večeři bude jen pivo. Tak jsem je zastoupil. Místo mouky jsem použil cukr - ne, že by se to nelepilo, ale nějak jsem to rozhnětl, nadělal jsem placičky a osmažil. Vzniklé dílo jsem nazval Čufty z vysočiny, podával je s marmeládou a při dalším chodu, rumu, si společnost připila na mé kuchařské "umění".

Smutné, temné, zajímavé.

Jak říkával dr. Plzák - od určitého věku opatrně, jen ve vyzkoušených pohodlných polohách ;o)

City se někdy těžko popisují. Tohle hezké zamyšlení je právě o tom.

Zaláskování do modelky? :o)

Posmutněle pravdivé, líbí se mi.

Krásné pohlazení.

Bublifuky a pšouky pro radost a pro zdraví ;o)

oslov radek: Velmi děkuji; procházíš archivy?

Dobře popsané pocity smutku, ve kterém se člověk utápí. Je to něco jako, jak já tomu říkám, "podvečerní strašidýlka"...

Tragikomický popis současnosti. Na druhou stranu - obávám se, že jiná cesta ze současného marastu není.

Někdy je to s city jako s antibiotiky - když se příliš používají, přestávají účinkovat.

Ano, je to jak scénář z divadla Život.

Opět poezie těch nejprostších věcí. Obdiv k takovému talentu.

Jasně, to jsou ty Psavcovy životní postřehy. Trefné a ještě dobře rýmované. Strašně rád je čtu.

A jak často se stává, že ty vypáčené odpovědi jsou dost bolavé...

Psavec: Je to tak. Díky za zastavení.

Miňko: Děkuji za skvělý koment.

PrimaDen: Myslím, že velmi vzácně. Dík za přečtení.