Gora: proti tomu co je zjevně agresivní se dá bojovat, proti skrytému podhoubí které to umožňuje už je to těžší. napsáno po útoku v Bratislavě v říjnu 22

NoWiš: stejné roční období

Homér: byla, už jsem zpátky, tolik geologie, čerstvé a mladé, můžeš chodit po čase, čas se tam překládá v hmotu, je to skvělé. rezervace nejsou skvělé a jídlo se nedá jíst ale za to kamení to stojí, cítila jsem se ře by se lítat skoro dalo, i bez kaktusů.

aspoň něco se tu ještě dá číst, nedávno jsem rozflákala rtuťový teploměr

první mi evokuje broučky, to druhé je velmi úderné, super

moc dobré

Singularis: dekuji za komentář! sama take nevim jak ten pocit popsat, proto jsem o tom napsala basen - a zda se, ze dobre komunikuje to co jsem se komunikovat snazila. ten vers ktery zminujes je vlastne hromada specifikaci k te lasce, ktera je bolava, ale uz ne nebezpecna protoze je nemozne se do toho prostoru (domu) vratit, to ze se stala nedosazitelnou a nemoznou ji ucinilo prijatelnou a prezitelnou a moznou

ano ano ano

jo, tak tohle já můžu, super

moc fajn, jasné obrazy, malinko mě ruší ta zdrobnělinka (měkká by stačilo? měkká jsou ústa a peřiny, měkoučký je polštářek, plyšák, něco chlupatého a růžového, ale taky to může být jen má asociace)

no moc mě neoslovila, připadá mi že v první sloce zaškobrtne rytmus a celkove moc nechápu větnou strukturu... ještě se zamyslím

vse nejlepsi k narozeninam, tahle basen je stale krasna

Homér: kam jedes? jinak, tematicke misto ke cteni.

kvaj: Gora: i tak vam to zjevně nebrání komentovat :D casem mozna pridam preklad do deniku

zni to spis jako slam, psano pro mikrofon a ne papír. i tak se mi celkem líbí, ale dover lepší

basen ke me promlouva, stari muze ve me vzdycky vzbuzuji prekvapive mnoho pocitu. rada bych si myslela ze to s nimi neni tak beznadejne:

za nehty jim uvízl
kus něhy
ať je drhnou solvinou jak chtějí
slunce skrz
vratné flašky

občas si vzpomenou
jak hráli skleněnky

souhlasím s gorou, ale je to jen takové malé zaškobrtnutí v jinak docela elegantní básni, knot v loji puká skvěle zvukomalebně, jako bych slyšela tu svíčku co dohořívá až k hladince roztopeného loje, trošičku čadí, trochu prská a vydavá intenzivně žluté světlo které ale tak nejak neskýtá moc útěchy

zarostlá plevelem, plná kamení a nějaké geologie, no fuj, ze se nestydíš být básník, psát takhle o jádrech věcí bez příkras. užij si cardiff

to je krásně zachycené české léto. jinak, ahoj, přišla jsem zpět

kmotrov: k tomu aby mohl člověk truchlit je nutné připustit si ztrátu, a upřímně si něco odtruchlit je nutné pro přijetí prázdná a integraci do životní zkušenosti. tyjo, zním jak kubler rossová. každopádně, tak jsem to myslela. dovolit si podívat se nezastrenyma očima.