Snad v těch knihách čarodějných
není černá magie,
sic bych z hloubi lesů černých
zamával Ti! Adieu!

Naděje je duší Lásky,
znavenému sílu dá,
co na tom, že mnohé vrásky
důvěrně již tvář má zná?

Stáří není dáno věkem,
je to jen stav duševní,
smekám širák před člověkem,
jemuž touha v srdci zní...

Někdo stár je ve dvaceti,
jiný ve stu mladíkem,
máme srdce velkých dětí,
proto verše píšem sem...;o)))

Na liteře bys tohle musela dát do kategorie drsoň. Ale je to moc krásné. Koukám, že jsi si ty knížky od čarodějky nekoupila nadarmo!;o)
I mne inspirovala její dílka k věcem až neskutečným pro plachého pistolníka...

Splétáš sny jako pomlásku
a tajně myslíš na lásku,
jak růženec je přebíráš
a kohos tajně v srdci máš.

Když člověk dotaz pomine,
zda rozumné to /co by ne?/,
nezbývá než Ti závidět
bohatý Tvůj duševní svět.

Že Láska kvete v každém věku,
ač se to neskutečným zdá,
já svědčit chci tu, je tím z léků,
co mládí zpět navracet zná!

Duch jejím dechem pookřívá,
i pouhý flirt je víc než dost,
častokrát za důsledek mívá
i nevázanou bujarost...

Když čtu Tvé verše, slyším zníti
kouzelný vítr stříbrný,
již uvázl jsem v představ síti,
třeba se těžko vyplní...

Však krásné je si zavzpomínat,
alespoň v duchu touhou žít,
než bezradně jen ruce vzpínat
a myslet na hřbitovní klid...;o))))

Co to máš zase s tím šťouralem? Poctivý pistolník se ještě kvůli Tobě dostane do řečí...;o(

Jinak jsem se po čase zase nechal strhnout k reflexní tvorbě. Chtělas to, tak to tady máš!;o)))

Já v zlaté mříži nemám srdce žádné,
část jsem ho rozdal, zbytek krev mi honí,
vzpomínka dávná na Tebe již chladne,
ač někdy zdá se, že to bylo loni,

co cesty naše směly spolu jíti,
k rozcestí jen a pak už každý sám,
představy něžné sotva plamen vznítí,
snad tisíc světelných let k Tobě mám...

Jenom to krásné občas vybavím si,
hřejivý pocit přijde vzápětí,
já už teď ničí nejsem, ty však čísi,
naděje střípky zas se rozletí

jako když na zem vzácná váza spadne,
však člověk nemá již na ničem lpět,
zahoří touhou, potom tiše zchladne,
když spočítá si, co uběhlo let...;o(

Nádherné! Hned mne napadá krátká replika psaná jakoby z jeho pohledu...


Oči jsou brána do duše,
v nich něha sídlo má,
do těch Tvých, zrady netuše,
zas pohlédl jsem já...

A náhle toužím zřít je hned,
vzdát se jich nemám sil,
snad anděl z nebe do nich slét,
aby mne okouzlil...

Je konec! Nezradím již slůvka více,
hluboko v srdci skryt můj žal,
na nebi září Večernice,
jen ta ví, oč jsem tolik stál...;o(

Podobný smutek dobře znám,
jen jej před světem ukrývám.
Proč měnit zrak ve vodopády?
To raděj jiné mívám spády!;o)))

I já častokrát balancuji
na ostré hraně marných přání,
slzím a skrývám se v své sluji
v hlubokém, tichém zadumání,

nezradím světu bolest svoji,
spíš klamný smích můj bude znít,
až vesele si zaveršuji
o tom, co tolik chtěl bych mít...;o(

To udělej!

Ať budem tu či nebudem
/jak osudu se zlíbí!/,
jaro se stane Osudem,
radostí mnoha lidí...

Snad petrklíčů kytička
je k srdci pravý klíček,
snad za ni nám svou Lásku dá
či uvnitř malý flíček...;o)))

Bohatý duchem,
v kapse jen díra,
bezcitu suchem
vždy se prodírá
naivní poeta,
co Láskou žije,
s múzami po léta
svůj nektar pije,
nedá mu moc práci
chvilku si snít
a pro inspiraci
do srdce jít...

Co bylo, to bylo,
kouzlo už je pryč,
a co srdci milo
vystřídal teď chtíč...

Zapomeň, žes lovec,
co mne v merku má,
pak jak stádo ovec
neprchnu Ti já.

I když hoříš touhou,
přijdi v míru jen,
snad za chvilku pouhou
splní se Tvůj sen...

;o)))

Jsi taková i maková,
buchta, co u PC si sedí,
a neví, jak se zachová,
až ocitne se na náledí
veršíků trochu lechtivých,
co sama či ti druzí zplodí,
tu cítí stud, tu zase smích
se rázem na rtech jejích zrodí,
nic lidského jí není cizí,
ví, jak chutná smích, studí pláč,
s múzami za ruku se vodí
a marně dumá, co jsou zač...
Je tím, čím v básních svých chce býti,
je tím, co právě prožívá,
nehledíc na reálné bytí,
provždycky už Nevěrně Tvá...
;o)))

Ve čtvrté sloce komentáře
v posledním verši chybí "j",
úsměv mi jaksi mizí z tváře,
nerad jsem ten, kdo chybuje...;o(

Přeněžný stíne ztepilý,
mohu jít s vámi, smím?
Být krásou vaší opilý,
vy stín jste, já též stín...
Tohle téma již zpracoval nám oběma známý klasik romantické poezie...
Jinak kdesi bylo psáno: Jdi před tím, koho miluješ, jinak budeš muset milovat toho, koho dostaneš!;o)

Myšlenka je krásná, ale formu jsi poněkud odbyla! Nebo zvolna přecházíš na polovolný rým?

To je moc dobře, hvězdičko! Nadšeně Ti tleskám...

Dott: Máš pravdu, mládě! Nechal jsem se trochu unést, abych pozlobil nevěrnou a ukázal jí, že umím i tohle! To jsou jen takové drsné hrátky dospělých...Mám také drsné pistolnické jméno!;o)))
Well! Když nakoukneš na mé stránky, zjistíš, že píšu spíše stylem Tobě blízkým, žádné pornohrátky, jen něžné náznaky a čtenář ať si sám pustí fantazii na špacír!
Jinak s Tebou souhlasím, že se to nevěrné moc povedlo! Taky jsem to ohodnotil! Měj se sluníčkově! M.

Poštěváček vykukuje
jako hříbek z vřesoví,
že prstů pár do Tvé sluje
vniklo, svět se nedoví...

Jazyk Tvoji vášní zvlhlou
jeskyňku teď zkoumá tu,
prodírá se bílou mlhou,
co běží vstříc touhy snu...

Již se branka otevírá,
mluvka můj se dovnitř vkrad',
proti proudu se prodírá
tenhle Lásky advokát...

Tělo Tvé jak luk se prohlo,
se rtů splynul slastný vzdech,
sladká výzva, že by mohlo
přimout ptáčka ve svých zdech...

Zdá se, že celý svět tančí,
i my s rytmem splýváme,
ON v NÍ přiráží a jančí,
s vrcholem se potkáme!

Není bez ohýnku kouře,
Opakuj si po mně dlouze:
"I z vánku může být bouře,
Byl to malý úlet pouze!"
Není bez ohýnku kouře...

Když chceš mít hodně,
hodně Ti schází,
do hlíny rodné
citů Tvých vrazi

naděje skryjí,
cos v srdci měla,
ke konci cílí,
cos ráda měla...

Zdolávám duny ňader Tvých,
tápu v dolinách smutků svých,
pak náhle vlétám do oblak,
však v cestě mám písečný mrak,

to pouštní bouře citů mých
se rtů mi zkouší ukrást smích,
srazit mne k Zemi-matičce,
a zavát nádherné sny mé!

Však již dlaň něžně tápavá
tu správnou cestu poznává,
oázy slasti po těle
vyhledává si vesele...

Šeptám Ti krásnou pohádku
o rozpustilém kůzlátku,
jež náhle vyklouzlo Ti ven
i se svým věrným dvojčetem...

Ruce mé už se nebojí
o krásné věci říkat si,
touha v průsvitném závoji
o půvabech Tvých dobře ví...