Korálkový dialog

Iv.:
Ve verších Tvých zní flauten tón,
Za přátelství tvé jsem velmi vděčná,
Hlas máš jako zvonek, zvon,
cesta za Světlem je nekonečná…

Na mé šňůrce života
uzel uzlík stíhá
a duše samá záplata,
kolik uzlů ještě zbývá?
U hrnku čaje se zdobeným podšálkem
ptám se tě:
Jsi rád na šňůrce mé barevným korálkem?

*******
Nost.:
Být korálkem, byť barvy svěží
co nalezen byl na pobřeží
zvonkem, znívajícím z dálky,
uzlík skrytý za podšálky…?

Bojíš se mé odpovědi?
Jsem dotyk duše, ten se dědí
po předcích a po svítání,
dotyk duše co tě chrání

před iluzí, jak ráda klame,
před touhou po níž umíráme,
krůpějí jsem nad tvým víčkem,
jsem tvých očí kapesníčkem
*******
Iv.:
Kročeje ze světa stínů,
vtom svírám bílou kopretinu,
nadechuji odér svěží,
já nejsem to, oč tu běží.

To dobro skryté v hloubi nás,
ťuká, zesiluje svůj hlas,
zda se síly obnoví,
možná ano, kdopak ví?

*******
Nost.:
Možná…Kde brát síly zdroje,
z řádků dávných dopisů
z odbíjení u orloje
z rýhy v lásky lapisu?

Přesto první stojím v řadě
když s moudrem chytré horalky
své šňůře žití na zahradě
navlékáš další korálky