Hvězdy cest nebo cesty hvězd?
Ať tak či onak: "záhada!"
V bezmocné touze svírám pěst,
i mne teď mnohé napadá,
co k dobru mohl bych tu dát,
leč nakonec jen polknu však,
a k básni Tvé Ti blahopřát
spěchám /a taky bodovat!/.

Netina:
Taky se o to snažím, ne vždy však stejně úspěšně...;o)))

Aliwien: Díky! Už je to lepší?

Ivkaja: Proč taky? Přijde ať chceme či nechceme...;o)))

Kámošce na saspi umřel táta. Byl ve stejném znamení jako ten můj...Trochu mne teď zaskočily vlastní neradostné vzpomínky, proto tohle téma. Navíc je to u mne změna a když je ten anonymní den...;o(

Je to pěkné svinstvo, ta dnešní byrokracie! Taky jsem platil zbytečně, když mi ta slepice nechtěla vzít úplně stejné fotky jako tam byly a to bylo ještě 6 let do konce platnosti! Dělat si barevné a ještě tam vypadat jako debil je totální pitomost!

Škádlení? Půjčka za oplátku!
Nerad cos dlužen zůstávám...
v předvečer májového svátku
možná též smutkem umírám...

Však nežli hned tu nad vším brečet,
já s úsměvem vše zkouším brát,
nepomůže s modlitbou klečet,
tak s veršíky si zkouším hrát...
;o)

Trošku pozdě, ale přeci
ke stovečce chci Ti přát,
taky k téhle krásné věci,
co umí u srdce hřát...

Korálky tam na obrázku
vypadají krásně, fakt!
Teď k nim ještě sehnat lásku,
splín svůj na provázek dát...;o)))

Jen přítomnost pouhou?
To bys tedy chtěla?
A celou nos dlouhou
do znavení těla

pohotovost míti,
chvilku neustati,
na zřeteli míti,
že Láska noc krátí?

A než se kraj vzbudí,
s asistencí Tvojí
protáhnout si údy,
v jedno spojit dvojí...

Májová Tvá noc,
ta ještě chvilku počká,
tak nespěchej moc,
lehce si promni očka

ať jenom vydržíš
to dlouhé noční bdění,
jó, s ženskou s tou je kříž,
že trpělivá není.

Moc nerada čeká,
a sotva vychutná si,
že země je měkká,
hartusí na počasí,

vždyť májový deštík
přece štěstí nosí,
mívá vlhký pláštík,
/vlastní bratr rosy!/,

proč hnedka se plašit,
lepší polehoučku
někam se tu zašít,
najít si svou loučku,

kde pak v skrytu budem
před zvědavými zraky,
a v západu rudém
my zčervenáme taky,

touha v našich očích
zapálí plamínky,
už jsem si to vočíh:
máš je jak kamínky,

které až projasní
stříbrný svit Luny,
celé ještě zkrásní
a jak nástroj strunný

rozezním Tě něžně,
/kdo umí ten umí!/,
není to tak běžné,
/znalec porozumí!!/

srdcem musíš zcela
se v to položiti,
znát, jak se to dělá
a cit pro to míti...
;o)))

Prstýnek z rosy
slunce v páru změní,
dál půjde bosí,
chudí, Lásky snění

nám ale zbude
/to je nad poklady!/
červánky rudé
radost, že jsi tady!
;o)))))))))))

Spadla jsi z nebe? Tak kde máš ta svá křídla?
V náruč ukryji Tě, abys nenastydla!
/ Nebo:
Tělem přikryji Tě, abys nenastydla.../

Kabátek z červánků
noc odmítla si vzíti,
v košilce z něžných snů
prý mnohem líp se cítí!

Závojem černě krásné
ukrývá naše touhy,
a hvězdy stříbrojasné
jen na okamžik pouhý

vyhlédnou zpoza mráčku
nežli se zase ztratí,
i měsíc v bílém fráčku
slíbí, že než se vrátí

jen jeden pro druhého
můžeme tady být,
z Lásky her pranic zlého
nesmí nás vyrušit...
Je zajímavé, jaké ptákovinky člověka napadnou, když si čte Tvé verše..;o)))

Snad v těch knihách čarodějných
není černá magie,
sic bych z hloubi lesů černých
zamával Ti! Adieu!

Naděje je duší Lásky,
znavenému sílu dá,
co na tom, že mnohé vrásky
důvěrně již tvář má zná?

Stáří není dáno věkem,
je to jen stav duševní,
smekám širák před člověkem,
jemuž touha v srdci zní...

Někdo stár je ve dvaceti,
jiný ve stu mladíkem,
máme srdce velkých dětí,
proto verše píšem sem...;o)))

Na liteře bys tohle musela dát do kategorie drsoň. Ale je to moc krásné. Koukám, že jsi si ty knížky od čarodějky nekoupila nadarmo!;o)
I mne inspirovala její dílka k věcem až neskutečným pro plachého pistolníka...

Splétáš sny jako pomlásku
a tajně myslíš na lásku,
jak růženec je přebíráš
a kohos tajně v srdci máš.

Když člověk dotaz pomine,
zda rozumné to /co by ne?/,
nezbývá než Ti závidět
bohatý Tvůj duševní svět.

Že Láska kvete v každém věku,
ač se to neskutečným zdá,
já svědčit chci tu, je tím z léků,
co mládí zpět navracet zná!

Duch jejím dechem pookřívá,
i pouhý flirt je víc než dost,
častokrát za důsledek mívá
i nevázanou bujarost...

Když čtu Tvé verše, slyším zníti
kouzelný vítr stříbrný,
již uvázl jsem v představ síti,
třeba se těžko vyplní...

Však krásné je si zavzpomínat,
alespoň v duchu touhou žít,
než bezradně jen ruce vzpínat
a myslet na hřbitovní klid...;o))))

Co to máš zase s tím šťouralem? Poctivý pistolník se ještě kvůli Tobě dostane do řečí...;o(

Jinak jsem se po čase zase nechal strhnout k reflexní tvorbě. Chtělas to, tak to tady máš!;o)))

Já v zlaté mříži nemám srdce žádné,
část jsem ho rozdal, zbytek krev mi honí,
vzpomínka dávná na Tebe již chladne,
ač někdy zdá se, že to bylo loni,

co cesty naše směly spolu jíti,
k rozcestí jen a pak už každý sám,
představy něžné sotva plamen vznítí,
snad tisíc světelných let k Tobě mám...

Jenom to krásné občas vybavím si,
hřejivý pocit přijde vzápětí,
já už teď ničí nejsem, ty však čísi,
naděje střípky zas se rozletí

jako když na zem vzácná váza spadne,
však člověk nemá již na ničem lpět,
zahoří touhou, potom tiše zchladne,
když spočítá si, co uběhlo let...;o(

Nádherné! Hned mne napadá krátká replika psaná jakoby z jeho pohledu...


Oči jsou brána do duše,
v nich něha sídlo má,
do těch Tvých, zrady netuše,
zas pohlédl jsem já...

A náhle toužím zřít je hned,
vzdát se jich nemám sil,
snad anděl z nebe do nich slét,
aby mne okouzlil...

Je konec! Nezradím již slůvka více,
hluboko v srdci skryt můj žal,
na nebi září Večernice,
jen ta ví, oč jsem tolik stál...;o(

Podobný smutek dobře znám,
jen jej před světem ukrývám.
Proč měnit zrak ve vodopády?
To raděj jiné mívám spády!;o)))

I já častokrát balancuji
na ostré hraně marných přání,
slzím a skrývám se v své sluji
v hlubokém, tichém zadumání,

nezradím světu bolest svoji,
spíš klamný smích můj bude znít,
až vesele si zaveršuji
o tom, co tolik chtěl bych mít...;o(