mám absťák a ždímu ze sebe poezii o naprosto neinspirativných věcech. (taky by to mohlo být o pocitu, kdy člověk pije čaj ve svém soukromém koutku a všechno kolem je daleko. a pak vstane, číšník odnese konvičku a čas se rozběhne.) velmi antiklimatická báseň. (ha!)

jak dlouho nás, vás, je to ještě bude bavit? ("tři tequily prosím! merci")

Překvapivě jsem nalezl starší básničku, kterou sem dávám až teď.. Tak schválně,..

tentokrát ne

Takový záchvat upřímnosti.. :-)

zmokla jsem, dostala zánět močového měchýře a bylo mi vyhubováno...ale za ten pocit to stálo...

Nadešel asi poslední den... 21.1.2007

Ne - v rychlosti to není, to se duše v těle mění, co dříve za život stálo, dnes se jeví málo...

... tahle už je taky docela odleželá ...

Inspirace v kavárně.

Původně byla v deníku, ale na dobrou radu jsem ji dala sem. Trošku paranoidně zoufalá básnička a vlastnoručně spáchané foto...

...:o(

páteční noc se protáhla...hledáním, nebo spíš prohledáváním... sebe sama... aneb...není nad to vypsat se z podoby...;-D

je půlená. připadám si jako milióny stlačených kyslíkových bomb... a za chvíli... se rozprsknu do prostoru... nebo možná vysublimuju... nakonec zkondenzuju... jako Šírín

štěstí?

Je možno pochopit člověka, když už i on sám není schopen chápat chápání??