|
Když marně hledáš v mlze a už nemůžeš, tak začneš řvát.
|
Mlha tak hustá,
naše cesta tak kluzká.
Tvá tvář mrazem hebká,
hřející jsou tvá ústa.
Kolem pole šedivá
samota jen my a sníh,
slyším tvůj věčný smích
přijdu si živá.
Do krajiny se bílá propila,
naše kůže se do červena zbarvila
jediné co jasně vidím je tvoje bunda
barvou rumělka.
Držím tvé ruce
slibuju nikdy je nepustím,
ubíjející je zpěv mého srdce
skoro brečím radostí.
Nalhávala jsem si,
že to bude stejný
mýlila jsem se,
byl tam někdo jiný.
Ptám se tě
co se stalo
odkud se to vzalo?
kde je ?
Přes pole daleko utíkám,
chci tě zase takovou
jakou tě znám
nejsi tam.
Nejsi tam
ale já stále běžím
už skoro nemůžu,
z plných plic křičím:
Kde je Rumělka?
naše cesta tak kluzká.
Tvá tvář mrazem hebká,
hřející jsou tvá ústa.
Kolem pole šedivá
samota jen my a sníh,
slyším tvůj věčný smích
přijdu si živá.
Do krajiny se bílá propila,
naše kůže se do červena zbarvila
jediné co jasně vidím je tvoje bunda
barvou rumělka.
Držím tvé ruce
slibuju nikdy je nepustím,
ubíjející je zpěv mého srdce
skoro brečím radostí.
Nalhávala jsem si,
že to bude stejný
mýlila jsem se,
byl tam někdo jiný.
Ptám se tě
co se stalo
odkud se to vzalo?
kde je ?
Přes pole daleko utíkám,
chci tě zase takovou
jakou tě znám
nejsi tam.
Nejsi tam
ale já stále běžím
už skoro nemůžu,
z plných plic křičím:
Kde je Rumělka?
26.10.2026 10:50
Připomíná mi to mé dílo Wo bin ich? - to tu nenajdeš. Šlo o dost podobné popisy strasti a sebehledání. Nejvíc máme pocit, že stracíme sami sebe - zkrze vlivu ostatních. My jsme stálý. Jen okolí nám neustále předkladá, že tomu je naopak. Nenech se srazit na kolena.
"Život je domeček z karet, vždy přijde někdo nebo něco, co ti ho zboří, je na tobě ten domeček postavit lépe a nenechat karty ležet" - (Já - cca 15 let stár)
"Život je domeček z karet, vždy přijde někdo nebo něco, co ti ho zboří, je na tobě ten domeček postavit lépe a nenechat karty ležet" - (Já - cca 15 let stár)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.