Oplakávám život
po kterém jsem
kdysi toužila
nebyl čas
se zastavit
nebyl čas
vstřebat
všechno co už nikdy nebudu žít
truchlení je tichý nárok
vědomí
že dnes jsem někým jiným
a přesto mi tělo
přestává být cizí
z nepřítele se stávám vlastním domovem
pozoruji siluety na zdech
tajné stíny šťastných rodin
na mé kuchyňské lince
tančí můj osamělý obrys v západu slunce
celý můj vesmír
je střídaní malé dvoučlenné jednotky se samotou
nacházení prostoru v neprostoru
co není venku
vytvářím uvnitř
díky že jsi přišel
příležitostný společníku
bez tebe bych se nemohla dotknout
skrytých míst v sobě samé
je hezké z dálky
zdravit tě nevysloveným zakolísáním tepu
truchlení je němý dozvuk
ozvěna ztráty
nevysvětlitelného rozhodnutí
dnes už netoužím po pochopení jako kdysi
vím proč i kam
vím že
den má omezený počet hodin
a srdce
omezený počet
úderů
po kterém jsem
kdysi toužila
nebyl čas
se zastavit
nebyl čas
vstřebat
všechno co už nikdy nebudu žít
truchlení je tichý nárok
vědomí
že dnes jsem někým jiným
a přesto mi tělo
přestává být cizí
z nepřítele se stávám vlastním domovem
pozoruji siluety na zdech
tajné stíny šťastných rodin
na mé kuchyňské lince
tančí můj osamělý obrys v západu slunce
celý můj vesmír
je střídaní malé dvoučlenné jednotky se samotou
nacházení prostoru v neprostoru
co není venku
vytvářím uvnitř
díky že jsi přišel
příležitostný společníku
bez tebe bych se nemohla dotknout
skrytých míst v sobě samé
je hezké z dálky
zdravit tě nevysloveným zakolísáním tepu
truchlení je němý dozvuk
ozvěna ztráty
nevysvětlitelného rozhodnutí
dnes už netoužím po pochopení jako kdysi
vím proč i kam
vím že
den má omezený počet hodin
a srdce
omezený počet
úderů
04.05.2026 14:19
puero: Jenže tady se netruchlí minulost, ale verze budoucnosti (a asi i přítomnosti), které (už) nejsou možné. Přišlo to nečekaně, právě během té snahy hledět dopředu...ono někdy bolí, když hledáš, hledíš dopředu a v tom ti prostě dojde, co tam nebude... na co není prostor. Protože máš omezený počet úderů - nejen časově, ale i kapacitně. (Nikdy jsem si nesnila o tom, že budu sama s dítětem, kdo by o tom snil, že.)
Ale jsem ráda, že sis v tom našel svoje, od toho to je...
Ale jsem ráda, že sis v tom našel svoje, od toho to je...
02.04.2026 13:03
Podobný pocit mívám taky. A lepší to nebude. Na každé zastávce se ale vystoupit nedá, vlak kterým jedem, jede jen dopředu a nás by mělo uklidnit, že jsme aspoň projeli kolem. A snad je v tom i ten hlavní omyl a zrada a příčina sladkobolu, že se z okna díváme dozadu a ne na zastávky, které jsou před námi. Že méně plánujeme a malujeme si budoucnost, než propočítáváme, co jsme nestihli. A to přitom jen stačí kolikrát otočit hlavu správným směrem. Hmm, zřejmě s tím člověk nic nenadělá, je-li už jednou melancholikem. Taky to dítě v nás, které svého času den za dnem nacházelo nové a nové horizonty, kde je? Je tu pořád. Někde. Nebo zůstalo tam vzadu, osamocené a ztracené a my se snažíme na něj zapomenout, protože dětství je jedna z nejbolestivějších výčitek dospělého člověka?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.