Byl jsem tam, plakal jsem tam, cinkal jsem tam...

stíny

smíření

Poležel jsem si dva týdny v nemocnici.

Pocit z návštěvy Prahy

Potřeboval jsem si napsat píseň k jedné vzpomínkové akci. Bohužel se mi v dohledné době asi nepodaří nahrát, tak vkládám jen samotný text. Snad to není úplná blbost. Muziku si můžete zkusit třeba představit. Veselá není.

Někdy je už prostě pozdě.

"...one day, I am gonna grow wings..."

Ta bezmoc, když odejde někdo vám tolik blízký a vy ho stále vidíte před očima, ale nemůžete ho nahmatat. Ta zoufalá beznaděj, která vás obklopí pokaždé, když si uvědomíte, že už se to nikdy nezmění. Že ač vy ho slyšíte, on už vám nikdy neodpoví a neusměje se na vás jinak než ve vašich vzpomínkách. Ta bolest, když si s vámi vaše paměť hraje nemilosrdnou hru a nechá vás tu hroznou skutečnost stále dokola zapomínat a pak si to znovu a znovu uvědomovat jako by se to stalo poprvé. Neumím to zkrátka přijmout za svou realitu, i když vím, že mi nic jiného nezbývá...

... co je tisíckrát větší než celá galaxie, to ticho, co leží v příkopu a řve ti v morku kostí...

Nehoda belgického autobusu ve Švýcarsku, vždycky to prožívam nějak přecitlivěle, ale tady jde navíc o děti