A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

A odpadliště dětí jako zbytečnýho smetí...

Nepodařilo se mi vyhnout lacinému rýmu

ne, nevadí, že nikomu nic neřekne... a pokud jo, taky dobrý... za chvíli poslední pohled z okna na mrtvou ulici a poslední pohled na fotku, která nikdy nebyla... a co s tim, tohle neni o něm, tahle noc je plná rozporu, ale ne o něm... a víte co, ono na tom vlastně vůbec nezáleží, jestli je o něm nebo ne, jestli je bez něj nebo s nim... záleží jenom na tom, že bude stejně zoufalá, jako každá jiná, stejně mrtvá, stejně prázdná... a ráno chuť umřít a pocit, že už to tak vážně jednou bude... (a ten závěr je divnej a něčim mi nesedí... směšný... vlastní báseň mi nesedí, hm...)

Jedna taková hravá..

Takovej narychlo napsanej nápad, po ránu, kdy člověka napadá lecjaká blbost...

hučela v hlavě tak dlouho, až jsem ji musela vypustit ven...

bez ní by nebylo doma...*...

Nakreslila jsem dítě držící sluníčko na provázku...Vy ne? (...a...Ano! Stále přispívám i na liter:) )

... věnovaná T. a... H. ... trošku. snažím se vyjádřit svý subjektivní pocity, který se asi těžko chápou...

dámy a pánové - mějme se rádi:)))

slova jsou vyplýtvána, zbyly jen pocity...

záplava egoismu, z něhož se dělá zle i autorce... :) ... a to je co říct, páč autorka je známá morbidistka :D

protože prostě tak jest =) a můžem se stokrát přidávat na fejsbuku do skupin "schopnost žen zamilovat se do kreténů je neuvěřitelná" psát na školní lavice, že chlapi jsou svině a chodit zapíjet na žal nad našima přešlapa ve vztazích na dámský jízdy...