Víš…mám svý sny, i když stojím nohama na zemi…

Byl to můj nejdelší vztah a zároveň jedinej rozchod, kterej mi byl jedno.. vážně jedno!

Věnováno krásným ženám arabským.

někdy se nic necítí a nic nepřichází, ale pak se to prostě semele... v duši, v hlavě, v srdci... v životě...

…když víš, že to je láska, nedej na pocity, utáhni si opasek a rvi se, jak se dá! Protože, když už se ráno budíš sám, je čas pro zamyšlení pryč… Zbývá však ještě Naděje… a o té moje Při/Vy-znání je…

Ať žijí básníci! Včerejší filmek mi dal inspiraci... :D když ženská začne veršovat,... je to konec básníku v čechách!

jsem zpět z cest... tak jedna skororýmovací klasika :)

Keď básnik píše báseň.

Svěrákovská inspirace.

Vše podstatné je v básni samé, takže další slova jsou zbytečná...

jednou ráno, když ženy mají sváteční den....

...myslím, že je nezbytné

http://www.youtube.com/watch?v=l9COduI6hc8&feature=related

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“