už to nehulte!

zděšení z pravě přečteného článku..

Návrat ztraceného syna (už několikátý)

je důležité neztrácet naději...

Četl jsem na literu báseň s poetickým názvem Nedělní ráno a hned se mi vybavil refrén známé písně téhož jména z brku Vladimíra Poštulky, kterou tak skvěle zpíval Pavel Bobek. Pozměnil jsem první verš a zbytek textu už je jen můj, ovšem zpívám si to na stejnou melodii! Omylem jsem tu píseň přisoudil Mirku Hoffmannovi a Zelenáčům, i když možná ji taky někde zpíval. Teď jsem to zjistil a opravuji aspoň zde. I když i Mirka Hoffmanna rád poslouchám...

to víte... jednomu je dva dny osmnáct.. a neví co by :)

... ach ta touha, jít za něčím novým a pak to smrt utne a je to zase stejné ...

Co bylo, už není...

i ta může být cílem... a nebo nemít cíl...

jen tak hudba mě asi nikdy nepřestane inspirovat......

věřit nebo ne?? Nevím... ;)

psáno při velké krizi, z které jsem se potřebovala dostat...

život je tragikomedie...*

... jsem stará...

Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek... Mohl bys litovat!

možná pohledu možná jiný

Každý z nás je k něčemu odsouzen...

v rytmu včerejšího podvečera....chvilka vnitřní volnosti...

tentokrát ne