|
Nemám ráda anotace, takže čtěte a uvidíte.
 01.12.2007 3 1807(20) 0 |
"Rány se zacelí, ale jizvy zůstávají."
" Neukazuj mi to, nechci to vidět," odvracím hlavu a pevně tisknu víčka k sobě. Marně.
"Ne...počkej, to fakt musíš, to..." vytahuje si triko a ukazuje mi dlouhou jizvu na pravém boku.Je nenápadná - jemná dlouhá stuha na kůži.
" Je fakt nechutný," dokončím za ni větu, ale už se nezlobím. Probudila ve mně zájem. Jako pokaždé.
" A tahle?" Zabodnu prst nad její pupík. Jizva připomíná potok, vlévající se do jezera.
" Tu už mám dlouho, tak deset let, řekla bych," přejede si po ní prstem. Dárek. Dal ho opuštěný strom opuštěné ženě?
" Zápěstí?"
" Mám." Nastaví mi ho ke kontrole.
" A tahle? Jak ses proboha dostala k téhle?"
Odmlčí se. Bezděky se jí dotýká a uvažuje. Oči potemnělé a soustředěné." Udělala jsem si ji při prvním pokusu.Zachytila jsem se o zábradlí. Byl tam takový škaredý dlouhý hřebík nebo co. Nevšimla jsem si ho."
"Bolelo to?" Jsem zvědavá, vždycky jsem byla.Jenom se to pokouším tajit, ne vždy úspěšně.
" Necítila jsem to. Byla jsem tak nabuzená adrenalinem, že si toho moc nepamatuju."
Prohlížím si ji.Důvěrně znám ta ústa, která se usmívají, i když se oči třpytí bolestí. Ústa, která se usmívají, i když oči křičí bolestí.
Ústa, oči, vlasy, tělo, každá její část je mi tak důvěrně známa.
Mlčí a stahuje si kalhoty.
" Tuhle jsem si udělala o blatník, tuhle mám od tramvaje, tu....," přestávám vnímat proud jejích slov.Zčervenaly jí tváře. Lehce se zadýchala a pramen tmavých vlasů se jí jako had plazí po rameni a nakukuje do výstřihu.
" Která byla první? Víš to?" Ptám se a vím, že ví.
Obě víme. Tuhle jizvu mi ale ukázat nemůže. Přesto ji cítíme. Hluboko uvnitř nám rozežírá vnitřnosti.
Oběma.
Byla dárkem otce své dceři. Byla cejchem. Je cejchem. Pomalu nám krade duši a spaluje tělo.
Usměji se. Úsměv opětuje.
Je stejná jako já.
Políbíme se.
Ona a já. Ona?! Můj odraz v zrcadle!
Za chvíli si půjdu pro další jizvu.
Doufám, že bude poslední.
" Neukazuj mi to, nechci to vidět," odvracím hlavu a pevně tisknu víčka k sobě. Marně.
"Ne...počkej, to fakt musíš, to..." vytahuje si triko a ukazuje mi dlouhou jizvu na pravém boku.Je nenápadná - jemná dlouhá stuha na kůži.
" Je fakt nechutný," dokončím za ni větu, ale už se nezlobím. Probudila ve mně zájem. Jako pokaždé.
" A tahle?" Zabodnu prst nad její pupík. Jizva připomíná potok, vlévající se do jezera.
" Tu už mám dlouho, tak deset let, řekla bych," přejede si po ní prstem. Dárek. Dal ho opuštěný strom opuštěné ženě?
" Zápěstí?"
" Mám." Nastaví mi ho ke kontrole.
" A tahle? Jak ses proboha dostala k téhle?"
Odmlčí se. Bezděky se jí dotýká a uvažuje. Oči potemnělé a soustředěné." Udělala jsem si ji při prvním pokusu.Zachytila jsem se o zábradlí. Byl tam takový škaredý dlouhý hřebík nebo co. Nevšimla jsem si ho."
"Bolelo to?" Jsem zvědavá, vždycky jsem byla.Jenom se to pokouším tajit, ne vždy úspěšně.
" Necítila jsem to. Byla jsem tak nabuzená adrenalinem, že si toho moc nepamatuju."
Prohlížím si ji.Důvěrně znám ta ústa, která se usmívají, i když se oči třpytí bolestí. Ústa, která se usmívají, i když oči křičí bolestí.
Ústa, oči, vlasy, tělo, každá její část je mi tak důvěrně známa.
Mlčí a stahuje si kalhoty.
" Tuhle jsem si udělala o blatník, tuhle mám od tramvaje, tu....," přestávám vnímat proud jejích slov.Zčervenaly jí tváře. Lehce se zadýchala a pramen tmavých vlasů se jí jako had plazí po rameni a nakukuje do výstřihu.
" Která byla první? Víš to?" Ptám se a vím, že ví.
Obě víme. Tuhle jizvu mi ale ukázat nemůže. Přesto ji cítíme. Hluboko uvnitř nám rozežírá vnitřnosti.
Oběma.
Byla dárkem otce své dceři. Byla cejchem. Je cejchem. Pomalu nám krade duši a spaluje tělo.
Usměji se. Úsměv opětuje.
Je stejná jako já.
Políbíme se.
Ona a já. Ona?! Můj odraz v zrcadle!
Za chvíli si půjdu pro další jizvu.
Doufám, že bude poslední.
05.04.2008 - 20:10Možná je to tím, že to je starší dílko a možná taky ne, ale..tím, jak je to napsané, mi přijde, že snad i velká část povídky by mohla být z Tvého reálného života, ne-li celá, snad jen trošku zaobalená, ale kdo ví...:o)
05.12.2007 - 16:44Tak k tomu se těžko dá, co říct, soucítím, když jsem to nezažil. Ježto dnešní doba, co sžírá lidi psychikou a stát proti ní je šílené... Proč není ta první jizva dávno za námi jako milník minulosti a ta není motivací k překonávání dalších?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sestry : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Pseudohaiku II
Předchozí dílo autora : Pseudohaiku
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
shane řekl o Nikytu :Milá, temperamentní a okouzlující dívka, se kterou se dá bavit prakticky o všem. Má rozsáhlé zájmy i všestranné znalosti a obdivuhodnou inteligenci. Skvěle veršuje česky i anglicky a nemá problém s plynulým přechodem mezi těmito jazyky. Svého času mne poctila svým přátelstvím i důvěrou a zahrnula mne spoustou informací i veselých historek. Náš kontakt spíš připomínal running commentary! Byl jsem rádcem, důvěrníkem, arbitrem ve věcech života i prvním kritikem některých dílek. Někdy jsem se dost zapotil, protože mé znalosti mají díry a mé IQ , ač slušné, na Menzu nestačí... Milá Veroniko! Nevím, kdy a kde se zas potkáme, ale chci Ti poděkovat za všechny ty krásné chvilky tady s Tebou. Bavily mne veselé historky ze života psích slečen i z Tvého vlastního, nutila jsi mne přemýšlet o věcech, které by mne jinak míjely a řešit to, nač bych si jindy netroufal. Bylas má múza i inspirace, Tvá důvěra mne těšila i zavazovala. Well, přečetl jsem si s údivem, cos tu o mně prohlásila a na chvilku jsem ztratil řeč! Snad právě jen Tvá nepřítomnost v kritickém okamžiku zabránila globální katastrofě...;o)))))))))))))))
))))))))))))))))))))))))))))))
