Pro změnu krapet prózy...
přidáno 24.03.2010
hodnoceno 4
čteno 780(17)
posláno 0
„Mami, doopravdy dědeček ví, že jsme se dnes za ním přišli podívat?“ špitla do tmy sedmiletá holčička a zaujatým výrazem vyhlížela k matce. Držela ji pevně za ruku a lehce, ze špičky na špičku, se v chůzi pohupovala.
„To víš, že ano, zlatíčko,“ ujistila ji matka a s lehkým úsměvem ji pohladila po vlasech. „Támhle je táta,“zamávala na manžela, který se k nim po chvilce přidal.
„Tati, myslíš, že ještě někdy uvidím dědečka?“
„Jednou určitě, holčičko, ale to bude za hodně dlouho.“
„Chybí mi,“ špitla dcerka, uchopila otce za ruku a společně, všichni tři, prošli vstupní branou hřbitova.
Za nimi, uvězněn za neviditelnými mřížemi, zůstal stát pan Hrabal. Sledoval tu trojici šťastných mladých lidí se zatrpklým úsměvem. Díval se na ně a představoval si, jak toto ponuré místo opouští s nimi. Jak se drží s vnučkou za ruce a slibuje ji, že zítra určitě zajdou do cukrárny na pohárkový dort, který má tak ráda. Nic z toho už se však nestane. Obrysy tří postav se náhle ztratily ve tmě a pana Hrabala zalila vlna prázdnoty.
Zase ho opouští ...
„Jednou se uvidíme, holčičko,“zašeptal do noci, otočil se a vydal se posadit na nejbližší lávku, umístěnou pod košatou vrbou, která dokonale zapadala do dnešní pochmurné atmosféry.
Noc byla jasná. Obloha byla zkrášlena pulzujícími hvězdami a na malebné ploše hřbitova se rozprostíralo nespočet plápolavých svící.
Panu Hrabalovi sjel pohled po kostelní veží, která byla přímo ve výhledu lávky a zastavil se u kostelních hodin; jasně zářily do noci a triumfovaly nad okolím. Bylo půl dvanácté a pana Hrabala napadla myšlenka, že zbytek času by nebylo špatné ztrávit o samotě, když v tom se ze tmy vynořila podsaditá postava pana Mazoucha, kráčejícího o uzlovité holi k němu.
„Přeji dobrý večer, pane Hrabal, rád vás zase vidím,“ vydal ze sebe srdečným tónem postarší muž a natáhl ruku k pozdravu.
„Ale to jsou k nám hosti, pan Mazouch,“odvětil s nepatrným úšklebkem Hrabal. „Prosím, posaďte se.“
„Zvláštní večer, viďte,“ pronesl Mazouch a uvelebil se vedle společníka.
„Každý z těchto večerů je zvláštní.“
„Máte pěknou vnučku.“

„Ano,“ procedil Hrabal a bezděčně se ohlédl k bráně. Poslední návštěvníci právě opouštěli pozemek hřbitova a se skřípotem se za nimi zavíraly železná vrata.
„Zapálila mi svíčku. Stál jsem za ní a sledoval to,“ řekl a rozhlédl se po okolí. Hřbitovem se teď začínala míhat perleťově pruhledná lidská těla. Byl to fascinující pohled doprovázený děsivým žalostným zpěvem z úsypové loučky.
„Smutné,“ pokynul Mazouch. „Avšak nejste jediný kdo trpí, nemyslete si. Dnes si má družka s sebou přivedla nějakého nápadníka. Plakala nade mnou a on ji utěšoval. Nemohl jsem u toho být a dívat se na to. Musel jsem odejít,“ řekl a smutnýma modrýma očima se zahleděl do země.
„Čím jsme starší - “
„Tím hůř to neseme,“
dořekl Mazouchovu myšlenku Hrabal. „A přitom by si každý myslel, že by to mělo být naopak, že čas všechno srovná.“
„Čas nám pomáhá smířit se, ne zapomenout.“

Vysoko nad nimi udeřil zvon, jehož silou jako by se všechny plamínky zakomíhaly a o chvíli později znovu, tyto svítící vzpomínky, hrdě a s úctou hořely.
„Podívejte,“ vyzval Hrabala Mazouch. „Florián,“ hůlkou ukázal k vysokému náhrobku, jež byl s velké části pokryt břečťanem. Stál tam sotva pětadvacetiletý mladík, ruce měl sepjaté k sobě a vyhlížel k jasné obloze. Rty se mu nepatrně pohybovaly, jako by odříkával tichou motlitbu. „Zemřel kvůli lásce a zůstal zatracen.“
„I to se bohužel stává.“

Z pozorování nešťastného mládence je vyrušil až vysoký muž robustní postavy, který jim lehce přidušeným a chraplavým hlasem pronesl pozdrav za zády, až se oba s nepatrným škubnutím nadzvedly nad lávku.
„Ale no tak, Barone, chodíte tu jako duch,“ řekl s kapkou ironie pan Mazouch.
„Omlouvám se. Neviděli jste tu někde Baronku? Dobrou půldruhou hodinu ji naháním a ona jakoby se do země propadla.“
„Je nám líto, ale kromě nás dvou a Floriána, tu nikdo jiný není.“
„Ach, nešťastník,“
špitl Baron a pohrával si se svým dlouhým úzkým knírem, při čemž se zmateně rozhlížel ze strany na stranu.
Od kostelní věže se v tu chvíli ozvalo hlasité cvaknutí; mohutná rafička neúprosně odbíjela čas.
„Pět minut,“ pronesl ukvapeně Baron. „Omluvte mě, pánové, ale slíbil jsem Baronce, že ulehneme společně,“ s vrozenou elegancí se uklonil a v zápětí zmizel za šeříkovými keři.
„Taky bych měl jít,“ řekl pan Mazouch a pomalu se zvedal z lávky. „Takže...“
„Opět za rok.“
„Jistě.“


Pan Hrabal stál před svým hrobem. Polohlasem si předčítal svoje jméno vyryto do náhrobního kamene a tiše vzpomínal na svoje nejbližší. Tuhle chvíli měl vždy nejradši. Nad hřbitovem udeřil zvon a pak, jako když krajina ulehá k zimnímu odpočinku, stovky perleťových těl ulehalo k věčnému spánku.
Pan Hrabal zavřel oči a s pocitem, že zase za rok procitne a uvidí vnučku o rok starší, zmizel.
Noc byla tmavá. Jediné, co dodávalo tomuto ponurému místu naději, byly svítící vzpomínky, které dál hrdě a s úctou hořely.

přidáno 01.11.2014 - 10:55
vlastně jo.. asi bych dala jiný název.. tenhle mi moc nesedí.. svádí k něčemu jinému..
přidáno 01.11.2014 - 10:53
tak tohle je opravdu bezva dílko.. zařazené ve špatné kategorii, ale to je tak jediné, co mu mohu vytknout..

líbí se mi tvůj obrácený pohled na to, co mohou cítit ti na druhém břehu.. takhle jsem se na život a smrt nikdy nedívala.. hmm.. dobrý nápad..

má to atmosféru.. a vede k zamyšlení, opravdu pěkné! :)
přidáno 26.03.2010 - 16:08
Díky Sokoličko... ta shoda mě mrzí, jsem to já ale hlupák ;) měj se...
přidáno 24.03.2010 - 18:53
Pěkně napsáno. Jen pozor na shodu podmětu s přísudkem, často ti to nesedí ("zavíraly železná vrata, stovky perleťových těl ulehalo" atd.). Jinak se mi líbí ta atmosféra, nálada, pointa. Dobré.:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Město duchů : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Čekání na slunce
Předchozí dílo autora : Poslední song

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
vanovaso
» narozeniny
Orientera [12], James Libustka [10], Elis-Němečková [8], jsph [4]
» řekli o sobě
MakiLayla řekla o Lusy :
Známe se tak krátce a já se cítím, jakobych ji znala věky. Slova nevyjádří to, co teď prožívám... Jsem šťastná, že jsem měla tu čest ji poznat! Nabídla mi pomoc, když jsem byla v nouzi...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku